Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vandr za Hanou - srpen 2010

29. 4. 2011

 

VANDR za HANOU 2010
 
            Den nula
Třináctej pátek v našem společným vandráckým životě, jako vždycky netrpělivě očekávanej a vyhlíženej celejch třistačtyřicetpět ostatních dní, sem tam občas okořeněnejch jarním nebo podzimním vandříkem. Třináctej pátek roku 2010, kdy jsme slavili 15. narozeniny Yedowe Chüže a těšili se už jako malý děti na léto, na třináctej velkej vandr.
Do poslední chvíle jsme nevěděli, kam pojedeme; v top ten se držela trasa z Karlovejch Varů podél Ria Ohária a přes hřeben Krušnejch Hor. Až vyloženě pár dní před odjezdem jsme změnili cíl: po několika debatách jsme se rozhodli zase navštívit Moravu a okusit pohostinnost a přátelskou povahu zdejších lidí; a tak mě napadlo, že bysme mohli startovat v Boskovicích, navštívit westernový městečko a třeba si zahrát u Ariela, a pak pokračovat někam dál, mapa ukazovala zajímavou trasu přes Hanou dál na sever k Šumperku. V podstatě by to bylo takový propojení tras předchozích vandrů a taky doplnění tři roky starýho vandru s panem Topinkou, především o návštěvu Bouzova, kam jsme tenkrát ale nedošli.
Jenže pan Brambůrek nelenil, rozdráždil elektronickou mašinu a vygůgloval, že boskovický městečko se asi dost změnilo; víc směrem k lidem a tudíž i prachům a míň k trampům, indiánům a obyčejnejm pocestnejm. Taková smutná klasika. Na městečko se teda vykašleme a půjdeme jinak. Kudy? No tudy – ale pěkně popořadě:
Pátek, odpoledne, v práci, ale v hlavě už v hadrech a ve vlaku. Jelo nám to ze Smíchova kolem půl druhý. A jako vždycky: když už jsem se měl zvedat, ještě jsem musel cosi pořešit, takže pak pod stresem se rychle převlíknout a vyrazit. Ještě na tramvajový zastávce jsem telefonoval a taky na smíchovským nádraží těsně před odjezdem, až mě pan Brambůrek musel popoháňet. Našli jsme prázdný kupé, ale nebylo to zas tak úplně jednoznačný, protože lidí jelo už ze Smícháče hafo. Mysleli jsme si, že si brnknem, ale na Hlaváku se k nám vetřela taková utahaná žena neurčitýho věku a začla listovat v nějakým čtení, takže jsme radši mastili karty a vedli plky a díky Brambůrkovému koňaku chudých a plechovkám s pivem cesta pěkně ubíhala. Někde – myslím, že v Zábřehu – vystoupila, tak jsme to na chvilku ještě rozbalili a dávali jsme samý fláky typu HopTrop a podobně, takovou hudební historii, ale bylo to moc fajn, zase si to zahrát. Ještě si k nám přisedl kluk a dal se s náma do řeči, kam prej jedeme; že jede do Brna do práce a nechce se mu a že nám závidí; a pak Skalice nad Svitavou, kde jsme přestupovali na vláček do Boskovic. „To musíte nadchodem na druhý nástupiště,“ volal na nás z kupé ten kluk, když viděl naše nechápavý ksichty,připevněný k rozhlížejícím se řepám.
Motoráček tam stál, ale na informační ceduli kdy-kdo-kam byly místo nápisu Boskovice jen nesrozumitelný mongolský znaky. Za deset minut výpravčí písknul a za dalších deset minut nás lokálka vysypala v Boskovicích. Hned u nádražíčka je Albert – doplnili jsme výbavu o vodu a chleba, hodili bágly na hrby a začali ukrajovat první vandrovní kilometry. V plánu jsme měli dojít do vesnice Suchý, mapa slibovala rybník na koupání a kemp, tudíž i občerstvení a možná i hraní, lesy kolem pak i spaní. První zastávka se nabízela už na náměstí; sluníčko rozpalovalo dlažbu do ruda a ve všeobecným vedru se slunečníky s logy pivovarů smály na uondaný poutníky. Nemohli jsme se úplně rozhodnout, jestli dát cesťáčka, ale nakonec teda ne a po nákupu uzenin v obchůdku jsme pokračovali dál po červený ven z města. Už jsme procházeli zástavbou rodinných domků na okraji, když od jednoho domu na nás volal chlapík vyměřující novej klandr, že se nám diví, že se nám chce tahat s takovejma báglama. „No nechce!,“ povídáme. „Neni tady někde v okolí nějaká hospůdka?“ „Jo, pod hrází je kiosek, tam mají. Je to asi kilometr.“ Pro jistotu jsme po chvíli zeptali mladý maminky, venčící kočárek; potvrdila původní navigaci. „Je to asi kilometr.“ To znamená, že za další dvě hodiny cesty to bude taky ještě kilometr.
Červená se změnila na zelenou a vedla po silnici s celkem hustým provozem, na což jsme nadávali, když na nás zamávala cedule, lákající k občerstvení „Pod Hrází.“ Podle mapy jsme měli ale jít po zelený na Hrádkov a dál na Suchý; zelená odbočovala do lesa a do kopce, kiosek byl po silnici. „Kiosek,“ jednohlasně zvoleno. Potili jsme se a vyhejbali zběsile projíždějícím autům ještě asi kilák a půl, než nás odbočka ke kiosku vysvobodila.
Několik dřevěnejch budek, velký venkovní posezení, za rohem se otáčel rožeň s flákem masa, několik žížnivejch. Usadili jsme se na propocený půlky a odfrkli si. Zašel jsem objednat tekutej chleba. „Kolik?,“ ptala se mě trošku přelíčená mladičká dívčina. „Čtyři,“ povídám já, vědoma si žlutejch kontrolek stavu paliva. Za chvíli je donesla. „Jé, vy jste ta kapela, žejo?“ „My?,“ divili jsme se. „No ty vod Libora, ne?,“ říká slečna. „To záleží, kterýho Libora máte na mysli, jestli Nývlta, tak to jo, jinak ne.“ „Aha, že tady dneska večer maj bejt kytary, tak jsme myslela, že to jste vy.“ „Ne, my ne. Ale možná, že jo,“ mrkli jsme na sebe. Ještě jsme chvíli probírali, jestli zůstat suchý, nebo jít na Suchý – obloha se totiž zatahovala. „Hele, náhoda nám to přihrála, takže uvidíme a tý náhodě to prostě necháme,“ řek nahlas pan Brambůrek i mojí myšlenku. Myšlenku, teda spíš přání, o kterým jsme minimálně půl roku před vandrem debatovali; totiž že se z vandru vytratilo kouzlo náhody, která k tobě věci přivede, ne, že ty jdeš těm věcem naproti. Sice bylo u kiosku lidí pomálu a žádnej Libor, ale tak počkáme a uvidíme. Do toho jsme si objednali nějakej ten žvanec – nejlevnější byla pizza ohřátá v mikrovlnce – a další pivko, ponivač nasucho se sedí nejhůř.
Najednou přijelo malý auto, za ním ještě jedno a ještě jedno. Ze všech vyskákali mladý vyjuchaný kluci, některý v rukách pouzdra s kytarama, jeden třímal futrál na housle, ukrejvající ne samopal, ale…světe, div se….fídle. Dohromady asi pět kytar, ty housle a jeden kluk měl bubínek a kazů. Dali piva, naladili a začali hrát. Repertoár zajímavej, od Redla přes Ebeny po takový ty klasiky – ale žádný country nebo tramp, spíš folk a rock. Nehráli moc pro lidi, spíš pro sebe a drhli to s nadšením, nebylo jim víc než pětadvacet a nutilo nás to do vzpomínek, jak jsme to tenkrát drhli my. Po chvíli už nás přestalo bavit jenom čumět, tak jsme to vybalili a hurá na to. Sesedli jsme se do kopy a dobré to bylo; nakonec jsem opanoval bubínek a řezal do něj jako domorodec. Kolovala flanděra jakýhosi raketovýho paliva, do toho pivka a zpěv se měnil v řev, ale bylo to jedno, protože nálada byla výborná a řek bych, že i lidi kolem se dobře bavili a zpívali. Nakonec jsme přece jen převzali otěže večera, pan Brambůrek udával repertoir a když pak konečně začalo pršet, stáhli jsme se do boudy se židlema a stolama a mastili to dál už fakt jenom pro sebe. Dokonce z toho existuje krátkej videozáznam opilecký verze „Vracaja sa dom“, kterou pan Brambůrek pořídil, aniž by si toho byl úplně vědomej. Velkej ohlas zaznamenalo, když jsem spustil Buty, protože už dřív jsem si všimnul, že si je v přestávkách pobrukujou, ale mimo „Nad stádem koní“ asi úplně nevěděj, jak k nim.
Ale hodina pokročila a nastalo teda nejpříjemnější ukončení každý takový taškařice, neboli placení. Nebylo to nijak katastrofální, protože dost piv utopili kluci – všichni kamarádi a kolegové z Povodí Moravy – a jídlo bylo zadara taktéž, protože pečený maso bylo jejich a my byli hosti. Venku dost pršelo a tak jsme vůbec neváhali přijmout nabídku na nocleh v domku pod hrází přehrady – domek byl vlastněnej Povodím a kluci tam byli na černo, tudíž nic nerozbít a nepoblít! Ještě jsme chvíli kecali na verandě domu, ale už bylo po čtvrtý ráno a víka se zavíraly. Lehli jsme v kuchyni společně s chlapíkem, kterej měřil asi čtyři metry a přes ramena měl dalších patnáct a jmenoval se Magnusek; jak byl velkej, tak i chrápal. Je možný, že jsme mu dělali sbory, ale to si nejsem jistej, jelikož jsem usnul, pročež jsem spal.
Den jedna
            Bylo asi půl devátý, když jsem se probral a zjistil, že žiju, že všichni okolo spěj a že mně se už spát nechce. Aspoň jsem v klidu zrobil hyenu a jak jsem se tak štrachal tam a zpět, probudil jsem i pana Brambůrka, kterej v podstatě následoval moje ranní kroky. Magnusek furt spal, v pokoji ostatních povoďáků taktéž mrtvo. Balili jsme se a během toho se konečně začali hejbat i kluci. My, už přichystaný na cestu, jsme s nima ještě prohodili pár vět, potřásli si tlapama, ujistili se, že to bylo dobrý a vyrazili na cestu. Byl to s nima fajn první večer a hlavně – zachránili nám suchou kůži, protože v noci vydatně pršelo a bůhví, jak bysme dopadli. Vrátili jsme se na asfaltku s tím, že určitě dokončíme cestu na Suchý a nějak asi i dál. Protože bylo dost mokro, nesnažili jsme se odbočit na zelenou hned, ale šli po silnici a ta nás stejně měla k zelený dovést. Na to, že byla sobota ráno, jezdily auta jak šílený. Vystoupali jsme na kopeček a v zatáčce na stromě uviděli zelenou značku a po chvíli upozornění, že za 50 metrů doprava. Odbočili jsme teda po padesáti metrech na polňačku, která se vzápěstí zabořila do lesa a začala pěkně stoupat, což se neobešlo bez funění a fleků na triku. Vyvedlo nás to na pole a bylo jasný, že zelená tudy nevede, že jsme odbočili dřív; ale protože před náma na kopečku byly střechy baráků Velenova, bylo to jedno. Zanadávali jsme si, proč je to xakru furt do kopce, ale pak to vedlo po rovině a s kopce na náves, který dominoval malej COOP, ještě zaplaťpánbůh otevřenej a mající všechno potřebný k trochu pozdní snídani. Začalo lehounce poprchávat a taky mě otravovali z práce, takže za úkryt perfektně posloužila budka na autobusový zastávce. Pojedli jsme, popili, práci udělali a ačkoliv pořád poletovala nějaká voda, vydali se dál vesnicí, na jejímž konci to šlo zase do kopce, což si vysloužilo temný klení. Ale jinak to byla cesta jak na Šumavě, bylo pošmourno, chladno, od lesů kolem šla mlha, přes louky foukal ostrej vítr a nikde nikdo, jenom my a asfaltka.
Kolem nás se objevily ploty, ohraničující jednotlivý kempíky – kolem plotů byly vysazený smrčky, takže táborníci na sebe moc neviděli, a pak už se po levici objevil velkej rybník Suchý, kolem pár hospůdek a občerstvení a centrální kemp s autama a stanama, plnejma zkřehlejch kempařů, kterejm se nechtělo moc vystrkávat nosy ven z tepla. Ale pár rybářů mělo nahozeno, po opuštěný pláži se potloukalo pár pejskařů a jeden člověk se koupal, a aby ne, když voda byla určitě teplejší než vzduch. Možná by se tam dalo hrát, ale předchozí večer dopad skvěle, tak debaty na to téma byly bezpředmětný. Mrkli jsme do mapy a řekli si, že ten den asi dojdeme až do Okluk, vzdálenejch asi 12-13 km. Ale když už jsme byli na Suchým, tak proč si nedat cesťáčka? Cedule nabádaly do pohostinství Sokolovna, což je taková normální hospoda, obsluhovala celkem zajímavá vrchní. Sedli jsme si do nekuřáků, objednali si pivo, rozehráli kostky a světe, div se, venku začalo pršet. Nejdřív jen takový mrholení, ale pak už s celkem slušnou intenzitou a ještě se do toho opřel vítr, takže radši teda budeme sedět. Dali jsme si nakonec i jídlo, venku se počasí nelepšilo a čárky na lístku přibejvaly, kostky nás pomalu přestávaly bavit, lidi, který přišli, už zase i odešli, tak jsme vytáhli kytary, že si aspoň zahrajeme, když už je to venku takový špatný.           Hráli jsme si jen pro sebe a co nás napadlo, ale stejně to nakonec nějaký lidi přilákalo a tak jsme hráli i jim a protože tam byly i děti, dali jsme i dětský písně jako „Když se zamiluje kůň.“ Pozdějc si k nám přisedli takový dva chlapíci, kterejm se to asi líbilo, protože jeden povídá: „Kluci, nechtěli byste večer hrát tady kousek v Benešově v hospodě? V sobotu večer je tam vždycky narváno a dobrá společnost, pivo a jídlo byste měli zdarma a i spaní by se našlo.“ Proč ne? Náhoda, která přišla za náma. Chlapík se jmenoval Boris, toho druhýho si už nepamatuju, po zaplacení nás naložili do auta a odvezli nás asi pět kilometrů do Benešova do hospody U Čechů. Hospoda pěkná, pivo dobrý, několik lidí uvnitř…ale než jsme se uprdelili, všichni odešli.
A už nikdo nepřišel.
Boris byl z toho úplně přešlej, omlouval se, že za to nemůže a že to vůbec nechápe, jak je to možný, že VŽDYCKY se tam v sobotu večer sedí a že si fakt myslel, že to bude dobrý. Ale bylo to jedno – pan Brambůrek si s Borisem šťouchnul kulečník, popili jsme, poseděli, pokecali o životě a když se vzbudila i majitelka hospody, tak i s ní. Nakonec jsme si i zahráli, prostě jen to, co nás baví a hlavně kvůli novýmu sehrávání po tom, co jsme se po dlouhý době slyšeli z nahrávky a dohodli se, že musíme způsob hraní změnit. Někdy kolem druhý – třetí jsme šli spát do vedlejší místnosti, což bylo zase dobře, protože venku pršelo a byla zima. V kleci u zdi byl zavřenej králík a malý morče. Králík byl roztomilej, něco chroupal a pokukoval po nás, co mu asi v noci vyvedeme.
Den dva
Ten pitomej králík celou noc vyskakoval otevřenejma dvířkama z klece ven k pytli s nějakým králičím kaviárem, do toho pytle lez a žral, takže mlátil s klecí, chroupal a šustil. Ale i tak se spalo nádherně, byť pod střechou a úplně nevandrovně. Hm. Dneska to bude určitě lepší. A musíme už i něco ujít, protože zatím to je: 5km z boskovickýho nádraží do kiosku Pod Hrází, 6km od kiosku do Suchýho a pak už autem. Takhle jsem po ránu přemejšlel, když jsem otevřel oka, vstal a šel na záchod. Pan Brambůrek se taky probudil a to bylo dobře, protože už bylo po osmý hodině a chtěli jsme vstát dřív, aby nás nezaskočili hosti v hospodě, která otevírala v deset. Umyli jsme se, dali kávu, osvěžili se vodou a protože Boris ještě spal, vytáhli kytary a začali si brnkat, což muselo Borisovi, kterej za chvíli přišel a připravil kafe, přijít asi docela srandovní, že furt hrajem. Po kafeti zbyly na stole jenom hrnečky s lógrem a do chodidel zabubnoval známej pocit o dlouhým sezení na jednom místě, což znamenalo jenom jedno: jít dál. „Ahoj místo,“ a hurá pryč.
Takže: kde to jsme? Benešov. To znamená: po silnici do Bukové, pak na Malé Hradisko, do Okluk a tam se uvidí. Od hospody to vedlo přes náves a – jak jinak – do kopce. Nahoře na kopci, těsně před koncem vesnice, byla škola, tudíž na strategickým místě, aby se dětem upalovalo domů lepšejc. Měli jsme po ránu dobrou náladu, ftípek stíhal ftípek. Po výstupu už silnice vedla po rovince nebo lehce s kopečka a divoce meandrovala, pak opustila les a už byly vidět chalupy Bukové. Protože byla neděle dopoledne, nikde ani živáčka, ani mrtváčka. Po projití vsi cesta zabočila doleva ke kravínu a tam se rozdvojila; jasně, že jsme se vydali pravou větví s hezčím povrchem a jasně, že jsme šli blbě, protože po živý debatě pan Brambůrek najednou povídá: „A kde je ta zelená?“ Mapa ovšem tvrdila, že to je jedno, páč do Hradiska prostě dojdeme jinudy – a to jinudy bylo příjemný, šlo se úvozem mezi polema, pak kousek lesem a mezi stromy byly vidět týpý jakýhosi tábora a byl slyšet skautí hlahol. Ale cesta tábor obešla, vyběhla vzhůru, dolu, po levý straně minula rybník s přírodním koupalištěm, prudce vyběhla na kopeček a vítá vás Malé Hradisko. Už nám kručely pupky, tak jsme větřili pohostinství, jenže v neděli se v takový vesničce otevírá až v pět – a bylo mnohem míň, protože tempo jsme nasadili dobré. Jděmež dál na keltský hradiště a na Okluky.
Keltský hradiště jsme úplně neviděli; bylo za ohradou s krávama, ale u ohrady stála informační cedule s historií a fotkama hradiště a nějak nám to stačilo, spíš jsme chtěli jít dál. Od cedule šla cesta prudce dolu z kopce kolem vleku a zabočila u břízek do lesa. Po chvíli to zavonělo houbama, což v nás vzbudilo hledačskou vášeň; ale dřív, než jsme jí podlehli, se pan Brambůrek podíval do mapy a zjistil, že jdeme špatně. Značka někde odbočila a my to přešli. Ale kde? Otočka a zpátky a pořádně se koukat. Teda, když se plká, ujde se ale kus! A hele, tady to je. Hm, Klub českejch turistů se sem už dlouho nepodíval, značka nebyla z cesty skoro vidět. A tudy máme jako jít? Touhle džunglí? Kopřivy až po ramena, po neviditelný stezičce teče potůček, značka nikde. Tak jo, hurá dolu. Pošlehaný od kopřiv jsme sešli na asfaltku – z ní byla cesta značená jenom malou dřevěnou šipkou, lehce přehlídnutelnou. Asi napíšeme Stráskýmu do KČT, aby to popohnal.
Modrá vedla doleva do kopce, červená doprava po asfaltce do Okluk. Na mapě viděno – Okluky jsou osada, tam nic nebude. „Ale pojďme se tam mrknout,“ povídá Brambůrek. Asfaltka přetínala klidný a tichý údolí, kolem jen pár sezónních baráčků a opuštěnej kemp, bůhví, jestli ještě funkční. Ale bylo tam hezky, vzácně svítilo sluníčko a bylo teplo. Po asi dvou kilometrech se údolí zase sevřelo; na jeho konci už byly trvale obydlený stavení a taky hlavní silnice s autobusovou zastávkou, ve který jsme konečně shodili bágly a dali se do kuchtění oběda, protože hlad už řval hlady. Uvařeno, snězeno, umyto, hltem z placatky povzbudit organizmus a nad mapou se poradit, co a jak. „Jdeme na Strážisko, tam se uvidí.“ To znamená po červený a nejlíp to střihnout lesem na modrou. Červená vedla nejdřív po silnici, pak zahnula a přišla k potoku, celkem i hlubokýmu a s pěkným proudem, prostě jednoduše přejít se nedal, nikde kolem ani brod, ani lávka, ani třeba kláda, prostě nic. A na druhý straně na stromě svítila značka „Hergot, Stráský, pojď si to přejít sám!,“ nevěřícně jsme kroutili řepama. Takže holt z bot ven a holejma fajfkama do ledový vody a po kluzkejch kamenech to přejít. Kupodivu bez nehody. Za chvilku už jsme z červený sešli a neznačenou stezkou stoupali lesem směrem na modrou – v takovým malým úvozu, kolem voněl les, všude ticho, prostě krása. A jak o tom tak přemejšlím, pan Brambůrek najednou povídá: „Jo, takovýhle úseky mám stejně nejradši.“ Prostě mi to krad z řepy, nebo fakt myslel na to samý. Jamile jsme vyhupli na kopeček, napojili jsme se na mnohem širší a komfortnější modrou a po nezbytný orientaci pokračovali směr Stražisko, velice pravděpodobnej dnešní konec cesty; na mapě se modrala značka koupaliště a to dávalo tušit všelijaký možnosti občerstvovací, ubytovací a hrací. Ale bylo to ještě kousek, to je fakt. Za debaty, jestli bude Stražisko dobrý, nác cesta přivedla k malý osadě Na Pohodlí – pár chaloupek a nezbytný ječení cirkulárky. Do Stražiska asi 4 kiláky.
„Hele, co to je na tom stromě?, po asi další půlhodince cesty povídám já. „To bude studánka,“ povídá pan Brambůrek. „Já myslim to na tom stromě,“ říkám, „studánky jsou většinou na zemi.“ „Na stromě je svatej obrázek, studánka je pod nim,“ trpělivě vysvětloval Brambůrek. „Tak se jdeme podívat.“ Měl pravdu, jako vždycky. Krásná lesní studánka se stříškou, pěkně čistá a upravená. Voda studená a osvěžující. Příjemná zastávka. Ale po pár dalších metrech najednou šipka na stromě ukazuje kamsi do nebes, teda do opravdu prudkýho kopce; a tak jsme za chvíli funěli jak hroši, naštěstí to netrvalo dlouho a svět se vrátil do správnýho rovnýho tvaru. Po asi kilometru cestu přeťala silnice – nikde nic, jen ausgerechnet v momentě, kdy jsme na ní položili chodidla, přijela asi tři nebo čtyři auta za sebou. Naštěstí modrá hned zase hupla do lesa, udělala dvě prudký zákruty a vrhla se do neprostoupenýho mlází, tudy už teda káčata dlouho nešla. Najednou jsme ucejtili, že jdeme z hodně strmýho kopce – pro zvýšení komfortu nám pod nohama tekl potůček, namáčející kameny do pěkný skluzavky a jak jsem řek‘, na cestu jsme přes porost neviděli, tak to bylo dobrý, mít kytary a bágly na zádech a klouzat se zprudka dolů. Došli jsme k trati, přešli po přejezdu a mapa řekla: „Stražisko, ke koupališti doprava.“
Koupaliště bylo velký, pěkný, čistý a prázdný. Asi proto, tohle byl první pěknější den, bylo teplo, ale ne zas tak. Na budově u koupaliště pivní cedule, ale kudy dovnitř? Jasně, vstup na koupák je i vstup do hospody. Paní hostinská zrovna šúrovala podlahu, židle byly na stolech, nikde nikdo. „Máte otevříno?“ „Mám, jen pojďte dál.“ Pivo, pivo…pak ještě pivo a pivo. Mezitím přišli i nějaký místní a pustili si bednu, jen tam nebyl dobrej signál, takže jeden chodil s anténou a dva radili, jako vždycky. My jsme mastili kostky a přemejšleli, co teď.
Původně jsme měli představu, že bysme eventuálně u koupaliště přespali, kdyby se dalo; popařili, zahráli si…. „Ale tady to nejde, tady je to moc velkej luxus a hlavně - je to mrtvý,“ shodli jsme se. Takže se půjdeme mrknout dál. Hned vedle Stražiska je vesnička Maleny, tam by mohla bejt hospoda a ta naznačí. „V Malenách je hospoda a tady kousek ve Stražisku je taky hospoda, včera tam byl mysliveckej ples, tam je to dobrý,“ řekla nám vrchní. Myslím, že se nám úplně nechtělo zase házet bágly na hrb, jenže koupaliště by nebyl dobrej zásek, večer by měl bejt jinačí a živější. Ale hospoda s mysliveckým plesem byla zavřená a nevypadala, že by se najednou měla otevřít a vtáhnout do sebe dva trempy. „Třeba tady ještě něco bude.“ Hm: potraviny, obecní úřad, pomníček padlejm a za ním trať s nádražíčkem – tam se můžeme schovat a když, tak i přespat, fajn: ale žádná hospoda ani nějaký zjevný místo třeba pro večerní oheň. No jo, no, tak jdeme do Malen, to je asi půl kilometru podél silnice.
Naštěstí hned z chodníku byl v Malenách vidět vývěsní štít hospůdky U Růžičků a venkovní posezení okupovalo pár lidí. Hurá! Aspoň pivo dostaneme. A nejen pivo, tady se i vaří! „Ahoj chlape, co se dáte?,“ milým hanáckým přízvukem se optal sympatický vrchní a majitel v jedný osobě. „Jasně, pivko, a k jídlu? Máme tu to a to a ještě jsem včera dělal haluške, tak te si móžete dát.“ Už si nepamatuju, jestli jsme je dali, nebo ne – každopádně to byl - po dlouhým denní pochodu, zklamání na koupališti a hledání hospody, balzám na nervy. Sedli jsme si ven, pojedli, popili, okukovali místní lid a když nám slehlo, oslovili jsme pana vrchního, jestli si můžeme zahrát. „Určitě si zahréte a co se ptáte, už ste to měli mít vytáhlé. Já tu dělám s kámarádama malé folkové festiválek, no podivéte se na fotke,“ přistrčil nám fotoalbum. „A také tu děláme takové sranda divadlo, aspoň se místní nasmějó a my se nenudíme, že?“ obrátil se na stůl štamgastů. Vida, co se dá najít v Malenách.
Hráli jsme venku a po nějaký době přišlo pozvání dovnitř. Sice tam nebylo úplně hodně lidí, ale atmosféra dobrá a hraní takový odpočinkový, žádnej mega nářez, spíš do klídku a pohodičky – teda až na ty paňáky. Kolem druhý ráno se hospoda vylidnila a zůstal jen vrchní a ještě jeden chlapík. Seděli proti sobě, o něčem se spolu potichu bavili a pak se ten chlapík otočil na nás a s hodně přísným výrazem povídá: „Kluci, pojďte sem.“ Čekali jsme nějaký něco – že jsme moc řvali, že jsme byli drzí, „Já su Zdeněk. A tady vrchní je taky Zdeněk, my jsme tu všici Zdeněk. Vy jste se ptali, kde možete spat. No – za to, že jste udělale takové pěkné večer, vás nechám spat v sokolovně, mám od ní kléče. Ale vzal bych si od vás ráno padesátko. Berete to?“ Proč ne. Sice bylo nebe čistý, ale předpověď nevypadala růžově. Domotali jsme se kolem druhý ráno do sokolovny, čistý a uklizený. „Tož tady je voda, tady si vemte třeba matrace nebo žíněnky,“ ochotně nabízel Zdeněk. „Ráno přijdeme dělat tenisové kurte, tak vás asi vzbudíme. Děkuji za pěkné večer a dobrou noc.“ Rozbili jsme tábor a medili si, jakej luxusní úkryt máme.
A venku začalo pršet.
Den tři
            Kupodivu, ráno jsem byl vzhůru dřív, než pan Brambůrek, časnej to vstavač. Chvíli jsem se ještě poflakoval v horizontální poloze, ale pak jsem šel udělat hyenu, komplet s kávou a umytím, ponivač bůhví, jak to bude dál. Bylo asi sedum ráno. Když jsem se vrátil, pan Brambůrek už byl taky hore a po nezbytný hyeně a sbalení věcí vrzly dvéře a přišel Zdeněk se synem a začli připravovat věci do rachoty. „Víte co, kluci? Nic mi nedávéte. Včera to bylo fakt dobré.“ Chvilku jsme se tahali o prachy, ale nakonec jsme se nechali. Konec konců, protihodnotou byl odehranej večer. „Tak se mějte a pěkné vandr. A když pojedete někdy kolem, stavte se!“
Poprchávalo a šedivý nebe nevěštilo nic moc. Bylo pondělí a aby toho nebylo málo, čekala mě rachota skoro na celej den, takže bylo třeba najít nějakej podnik, kterej v devět otevře a bude tam všechno potřebný k životu. Maleny nepřipadaly v úvahu; mapa ukázala, že asi o tři kiláky jsou Konice, větší městečko a zřejmě i větší možnosti. „Dojedeme tam ze Stražiska vlakem,“ rozhod pan Brambůrek. Cestou jsme stavili v obchodě s potravinami, díky kterejm byla udělána zastávková snídaně, a pak už přijel motoráček do Konic. Po několika stanicích se vagón zakejval na výhybkách a vydechnul u konickýho perónu. S náma vystoupil i jeden chlapík, kterej šel a šel a bůhví, na co myslel: každopádně přešel odbočení cesty, narazil do klandu, zakroutil hlavou, podíval se na nás a povídá: „Doprdele, kam to du?“ Trasa z konickýho nádraží do města vede nejdřív dolů k hlavní silnici a pak zase do kopce nahoru.
Super, tak jsme tady. Ale co teď? Je devět ráno, už pomalu musím dělat, ale je v Konicích něco? Zatím jsme přišli postranní uličkou ke krásnejm obchůdkům: fortygrafickej krámek Konica Konice a krámek všeho možnýho PRD – Prodej Různých Drobností. Obešli jsme námko a v rohu našli cukrárnu, která měla už otevříno a dokonce mimo laskonek, věnečků a rakviček měli i PIVO. Venku zamračeno; sice nepršelo, ale bylo zataženo. Ale uvnitř to bylo fajn – mladá, hezká slečna za pultem, pár důchodkyň a volný stolky. Poručili jsme si pár piv a já se do toho pustil. Brambůrek o mě pečoval: když došlo pivo, objednal další. Jinak se ale, chudák, dost nudil. Asi po třech hodinách jsem potřeboval připojit do sítě, jenže v lokále nebyla zásuvka; tak mě slečna transportovala k jediný zásuvce u záchodků, kam nám přenesla stolek i židličky. Seděli jsme, popíjeli pivka, já klapal do klávesnice a Brambůrek se těšil z překrásnýho výhledu oknama na dvorek, jemuž dominoval – furgon, alébrž Autobus Poslední Přepravy Nebožtíků. Ve dvě šla slečna domů a na její místo nastoupila majitelka cukrárny, která se hned šla podívat na hosty, dřepící a utrácející od božího rána. „Já o vás už vim, klidně seďte a s elektrikou si nedělejte problém.“ A tak jsem robil, Brambůrek se nudil, občas jsme dali nějakej hovor, ale jinak se mnou byla sranda jak na funusu, což podtrhoval ten furgon venku.V krásnejch tři čtvrtě na čtyři jsem měl hotovo, ale i natroubíno, ponivač těch piv bylo asi sedum nebo osum. Zaklap jsem nouťas, zanadával na zatracený jednadvacátý století, kdy trempové jezdí na vandr pracovat, rozloučili jsme se s paní majitelkou, který ještě jednou díky, a hurá do ulic. Připadal jsem si – a hned to i řekl Brambůrkovi – jako kdyby mi někdo vymáčk mozek z hlavy, protože jsem osum hodin civěl do bedýnky. „Dáme ještě něco k jídlu, ne?“ povídá Brambůrek. Tak nás pohltily dveře restaurace Živnostenský dům. Hned jsme si objednali pivo, jídlo (vlastně jsme celej den nejedli) a já musel ještě spustit ďábelskou mašinku. „Na jak dlouho to máš?“ ptal se Brambůrek. „Na chvilku, to bude hned,“ povídám já. A nemejlil jsem se: asi hoďku jsme jedli a celou tu hoďku jsem datlil. Jídlo bylo moc dobrý. Jak tak žvejkáme, okna se rozdrnčely trubkama a bubnem, ale nebyl to majáles nebo masopust, alébrž funus. Procesí pomalu prošlo kolem, funébrmarš dozněl. „To je teda dobrý, k čemu my se nepřimotáme.“ Za chvíli přišli další hosti – táta se synem, oba vytáhli nouťasy a začali do nich čučet stejně, jako já, jenže já jsem o poznání víc mydlil do kláves. „Vy jste teda kyberkroužek,“ smál se Brambůrek, spokojeně ucucávající pivo.
Zaplaceno, domakáno a co teď? „Půjdeme, dyť jsme celej den dřepěli na zadku,“ rozhod´ Brambůrek; ale řekl nahlas i mojí myšlenku. „Super, takže prostě pokračujeme ve směru. A další místo, kam chceme jít, jsou Javoříčský jeskyně. „Teoreticky tam dneska můžeme dojít, je to tak tři-čtyři hoďky cesty,“ povídám já. „Tak lidé, hurá,“ uzavřel to Brambůrek. Kvůli červený bysme se museli vrátit na nádraží, takže jsme radši pečlivě prostudovali mapu a obešli to horem přes město a dostali se na ní kousek za posledníma barákama. Cesta nás provedla lesem do vesnice Březsko; tam se napojila na silnici a mohli jsme nasadit zdrcující krok, protože Javoříčko bylo ještě pěknej kus – z Konic nějakejch jedenáct-dvanáct kiláků. Když potom červená utekla doleva, zůstali jsme kvůli rychlosti postupu na silnici a došli do Hvozdu. Hned na kraji vesnice byla po pravý straně hospoda. „Dáme jedno,“ shodli jsme se. „Po tom úprku si to zasloužíme.“ V hospodě byl obsazenej jen jeden stůl asi šesti mladejma lidma, který hráli nějakou hru. „Co si dáte?“ ptala se hospodská, sedící mezi těma lidma. „Pivo, řezaný.“ Roztočila to, sedla si zpátky a hrála dál. Za dlouhou chvíli pivka dotočila, přinesla a zase šla hrát. Kroutili jsme hlavou, že co to je za chování. Do toho řvala televize, prostě mazec. Ani jsme s dopíjením moc neotáleli – jednak jsme chtěli dojít na Javoříčko v normálním čase, jednak s nám hospoda ani trochu nezamlouvala.
Hvozd protínala modrá, která nás měla vrátit na červenou ve Vojtěchově. Modrou jsme našli, jenže po chvíli se nám někde ztratila a nemohli jsme ji najít. Sakra, gde ta značka je? Aha – nenápadná šipka na šutru, mířící někam kolem živýho plotu na polní cestu, vedoucí stranou z vesnice. Hurá. Tak jsme došli až do Vojtěchova, shledali se s červenou a přišli k jakési ozdravovně – to jsme totiž zase mírně zakufrovali. Značení bylo přímo pekelný. To už se začínalo stmívat. Poslední úsek byl v lese, začalo bejt prd vidět, tak jsme se mrkli do mapy a kopec s jeskyněmi jsme obešli po žluté zprava s tím, že se můžeme třeba zastavit v Březině na pivko; pokud tedy v Březině něco bude. Vyšli jsme z lesa a byl to krásnej pohled do údolí, na obzoru zbylo ještě trochu světla pro jasně modrej pruh, přecházející do tmavýho inkoustu, rozkvetlýho stovkama hvězd, pod náma světýlka , všude ticho, jen občas bafnutí psa, a vzduch voněl létem, trávou a večerem. „Tak tohle je přesně vandr,“ potichu povídá pan Brambůrek.
Nalevo byl v zahradě oheň a byly slyšet hlasy, jinak byla Březina ztichlá. Hospoda v ní nebyla. Na návsi mi to trochu připomnělo Sedm Chalup u Brlohu; serpentina, pár rozházenejch baráčků a stromy. „Jdeme, snad něco bude na Javoříčku, třeba hospoda nebo něco.“ Poslední kilometr a najednou cedule Javoříčko., konec dnešního putování. Ale ouha! Mrtvo, nikde nic, všechno zavřený – a to byly prosím dvě občerstvení hned u sebe: jedno uprostřed návsi s velkým parkovištěm; protože Javoříčko bylo za války vypálený SS komandem, takže tam byl velkej pietní park, a druhý občerstvení bylo vedle, trochu schovaný pod stromami a ozdobnejma keřema; tekl vedle potok. Oboje zavírala už dobře před dvěma hodinama. Tak jsme to obcházeli a hledali, jestli se tam dá někde spát – počasí se nedalo věřit, pořád se honily mraky a nedalo se odhadnout, jestli něco spadne, nebo ne. U prvního občerstvení byla čekárna pro autobus, tam by se asi dalo; a stejně tak mělo první občerstvení krytou dřevěnou verandu. Druhý občerstvení bylo jen pár hrubých stolů a lavic na oplocený zahrádce, výdejní okýnko bylo na velikým domě. Šli jsme se podívat, jestli se náhodou zezadu nejde dovnitř; třeba by byla v domě hospoda. Ale nebyla, všechno zamčený. Jak jsme se tam mrcasili, zevnitř začali štěkat psi. „Radši jdem pryč, aši někdo nemyslí.“ Obešli jsme znovu náměstíčko, ale na nic jsme nepřišli. Když jsme se opět vrátili k druhému občerstvení, před domem stála jakási žena se dvěma psy. „Já se jí zeptám, za to nic nedáme,“ rozhodl se Brambůrek a jak řekl, tak udělal.
 „Tady? V tuto hodinu? Tady nic není,“ řekla žena, „otvírá se až ráno.“
„Hm….takže to je jasný. Děkujeme.“
„Dali byste si pivo?“
„Cože? Vy byste nám natočila?“
„Proč ne? Takže dvě?“
            To bylo velký, naprosto nečekaný a velice příjemný překvapení. Shodili jsme bágly, sedli si k jednomu stolku a majitelka přinesla dvě. Dlouho po zavíračce, někdy v deset večer!
„Díky moc, opravdu. Máme dneska za sebou celkem dlouhou cestu a těšili jsme se, že na to Javoříčku si něco dáme.“
 „Nemáte za co. Ale mohla bych vás o něco poprosit? Nende mi sundat kolo z auta. Mohle byste to zkusit? Já nemám tu správnó chlapskó sílo.“
„Jasně, že jo. Máte vercajk?“
            Tak jsme se pustili do sundání bačkůrek ze starý feldy. Brambůrek se zmocnil montpáky, čímž se pasoval na vedoucího autoservisu. Klasika – všechny šrouby až na jeden byly dole za patnáct pikosekund. Ale ten poslední ne a ne povolit . Brambůrek – nula bodov. Vajíčko – nula bodov. Celá Chüže – nula bodov. Šroub – tři body. Všechny možný vychytávky, včetně goly chycený do hasáku a celý to strčený do dutý tyče – nic.
„Je nám teda líto, ale nesundáme to.“
„I tak děkuju, ráno zavolám známému, on doveze páko na Feliciu. Ještě pivo?“
            Poseděli jsme, popili, potykali si, povyprávěli historky ze života; Marcela zamlada taky trempovala, čímž se možná vysvětlila její ochota nalejt pivo i v pozdním čase; probrali jsme možnosti podnikat v Javoříčku, o závisti místních a jejich příživnictví v práci načerno a pobírání dávek, o pravdě javoříčského vypálení v druhé světové.
Najednou povídá: „Kde mám pse?,“ a začala je volat. Prochodili jsme okolí křížem krážem, volali, svítili baterkama, ale psi se zdejchli. „To dělávajó, oni potem ráno přídó a dostanó na prdel,“ nedělala si Marcela zase takový vrásky.
            Bylo kolem jedné ráno a Marcela nám nabídla nocleh na venkovních lavicích. Rádi jsme se natáhli každej na jeden stůl, zachumlali se do spacáků a zavřeli víka. Kolem byl klid, ticho a za hlavama šuměl potok.
 
            Den čtyři
            Co to, co to? Zase jsem ráno vzhůru dřív, než Brambůrek! Stárnu, blbnu, nebo on leniví? Tak jsem se ještě ve spacáku posadil na stole, nandal oči a rozhlídl se po okolí. Od potoka bylo chladno a vzrostlý stromy clonily vycházející slunce, což teplu rozhodně nepřidávalo. Ale zem byla suchá a tráva mokrá od rosy; to znamená, že by nás moh čekat krásnej den, poprvý na tomhle vandru. Vysoukal jsem se z pelechu, obešel náměstíčko – zatím pořád klid.
            Pan Brambůrek už byl taky vzhůru; prohodili jsme pár slov, trochu pobalili a to už přišla i Marcela, že za chvíli přijede ten známej s montpákou na poslední kolo Felicie. A taky jo – za chvilku si to obloukem přihasil jakýsi člověk, vyhodil páku a odjel, i když jsme za ním mávali, ať počká, že mo to hned vrátíme. „To nevadí, já mu to vrátím,“ povídá Marcela. Kolo dole, rezerva nasazená – sice trochu vyfučená, ale byla tam. „Já hned sjedu do serviso, oni mi to nafókajó. A podívám sa po psách, protože nepřišle, potvory. Vy tu ještě budete, ne?“ s tím sedla do auta a odjela.
            Sluníčko začalo osvětlovat parkoviště, tudíž jsme tam hodili všechny věci, který bylo potřeba vysušit; stejně tak jsme se tam hodili i my, aby se nám prohřály kosti. Marcela se vrátila už s nafoukaným kolem, otevřela výdejní okýnko, na parkoviště přijelo první auto, pak druhý a začal normální pracovní den. Po hrnku kafe, který přišlo opravdu vhod, a po krátký poradě jsme poprosili Marcelu, aby nám pohlídala věci, že skočíme na prohlídku jeskyní. „Déte si to dovnitř do baráko, ať to nikdo nevezme.“ Na vnitřku Marcelinýho bytu bylo vidět chybějící chlapskou ruku a taky únavu a odevzdanost z osamělýho života, to samý vlastně i venku: trochu bordel, všechno zašlý a občas postavený na nelogickejch místech, tu prasklá žárovka, tu utržená plaňka, tu díra, tam něco uštíplýho, támhle stojan s bonzajema, ale všechny uschlý a zaprášený. No jo, no.
            Od občerstvení přes parkoviště, už slušně zaplněný, přes silnici a pietní místo do lesa a do kopce, pak doprava a už jsme stáli u pokladen. Pokus o dva dětský lístky neprošel, takže za plnej kotel. Měli jsme chvilku čas, tak že si zajdem na jedno do chaty Růženka kousíček po cestě nahoru od pokladen. Už měli otevříno – bylo kolem devátý ráno - a nějaký hotelový hosti se čile cpali u stolu. Objednali jsme si dva rumy na pěkněj den, k čemuž měli hosti nějaký ftipný průpovídky, což jsme jim nezůstali dlužný, takže do popíjení tý dobroty zněl řehot a dobrá nálada. Ale už jsme zase museli zpátky, aby nám neutekla prohlídka.
            Malá skupinka různorodejch lidí v čele s mladou a hezkou průvodkyní se vnořila do podzemí. Javoříčský jeskyně jsou asi fakt jedny z nejkrásnějších krápníkovejch jeskyní u nás. Nezbytný povídání o vzniku krasovejch útvarů, jak se jmenuje to nahoru, jak se jmenuje to dolů, jak se jmenuje ten sajrajt, z čeho to je, podívejte se doprava, podívejte se doleva, kam svítim baterkou, kdo to tady objevil a kdy. Tady je Trpaslík, tady Velbloud, tady ten krápník je Obama na záchodě, tady to je Celní prohlídka, tady to Poslední večeře káně. Prohlídka trvala asi hoďku, ale bylo to fakt dobrý. Debatovali jsme, jak je super, že jsme to navštívili a že je to třeba, dbát o vzdělání a duchovní zážitky na vandru, ne jenom o rum a pivo. Takže když jsme se vrátili k Marcele, dali jsme si pivo a já musel otevřít komp a pohroužit se do práce, což mi zase, kua, zabralo nějaký tři hodiny práce, během kterejch         jsme snědli smažák, vypili hafo piv, pan Brambůrek vyměnil struny na kytaře a ještě se pěkně nudil. K našemu stolu – dost velkýmu – si přisedli různý lidi, který stihli vytvořit frontu k okýnku, páč byl krásnej den a návštěvníků dost. Celý rodiny, maminy s dětma, důchodci. K nám si přisedla mamina s dcerkou a babičkou a dvě postarší dámy, ale takový ty učitelky těláku v důchodu. S Marcelou se znaly a vyprávěly neznámý podrobnosti o javoříčským vypálení, oficiální pravda byla samozřejmě trochu jinak. I Marcela toho věděla dost, že se prej o to zajímala, když se sem přistěhovala. S maminkou od té malé dcerky jsem prohodil nějaký to slovo o práci a tak – to když viděla, jak mi to pěkně jde od ruky. Panu Brambůrkovi přinesla Marcela cancák a na fotkách v něm nebyla k poznání, protože před těma x lety byla mladá a hezká. „Už to máš?,“ ptal se mě netrpělivej Brambůrek; už ho pálily nohy a chtěl jít, stejně jako já. „Už jsme tady zase nějak moc dlouho.“ Mrk do mapy – no jasně, po modrý do vesničky s poetickým jménem Starý Pivovar a pak půl kiláku na Bouzov. A dál se uvidí, jelikož prohlídku Bouzova nesmíme minout, jen tam musíme včas dojít. Ale z Javoříčka je to fakt kousek, asi šest kiláků. „Ahoj, šťastnó cesto a kdybyste někde viděli moje pse, déte mi vědět, jo? Tady je číslo na můj telefón,“ rozloučila se Marcela a vtiskla nám do ruky papírek s číslem. Bágly na hrb, zavázat boty a ahoj, místo.
            Modrá se vymotala z Javoříčka, vzala to údolím podle potoka po zpevněný cestě a bylo krásně, takže za chvilku jsme měli mokrý záda, jak jinak. Marceliný psi nikde, i jsme se snažili ptát různejch lidí, ale nic. Ani nevíme, jestli se našli, nebo ne. Snad jo.
            Jdeme a zdravíme všechny lidi, který potkáváme. Některý odpověděj, některý ne. Tu nás míjí cyklista („Dobrý den!“), další („Dobrý den!“), pak celá skupinka („Dobrý den!“). Po chvilce za náma cinkot zvonku a jedna cyklistka se vrací a povídá: „Pánové, já vás prostě musela dojet a poděkovat vám za to popřání dobrého dne. Tady pro vás něco mám – malej amulet pro štěstí, ale mám už jenom jeden, tak se musíte nějak domluvit, že? Ještě jednou děkuju a nashledanou!“ a odjela. Koukali jsme jak vyjevený – pro nás je to prostě normální, zdravit okolní lid. A teď odměna! Malej talismánek, obrázek jakéhosi svatého a na druhý straně křížek a nápis „Italy“. Pan Brambůrek mi talisman nechal, že na něj mám dávat pozor já, tak jsem si ho omotal kolem ruky.
            Mírnej, táhlej kopeček do Starýho Pivovaru nám orosil řepy a navzdory jménu ve vesnici nic pivního nebylo. „Holt až v Bouzově, ale je čtvrt na tři, tak ať stihneme prohlídku,“ strachoval jsem se. „Pohoda,“ odfouknul Brambůrek. „Když to nestihnem, tak to nestihnem.“ To už nás modrá vedla po silnici a zvýšenej cwrkot znamenal, že Bouzov je nedaleko, což ve finále potvrdily i šipky „Ke hradu“, odbočující od hlavní mezi baráčky a do kopečka, jasně; jen blb by stavěl hrad v údolí, i když se taky najdou, že jo, Okoř? S jazykama na tričkách jsme minuli hospůdku s vysokým, dřevěným plotem a už na nás otvírala hladovou tlamu brána Bouzova.
            Finta s dětskejma ani studentskejma lístkama nezabrala, asi už jsme starý od pohledu. „Prohlídka vám začíná v patnáct dvacet na nádvoří hradu, to znamená teď,“ mile nám oznámila hezoučká pokladní, až se panu Brambůrkovi nechtělo. Obdobně hezká průvodkyně už kontrolovala platný vstupenky na základní okruh, přičemž nám poradila, že bágly můžeme nechat na lavičce za první bránou, on vám to nikdo neukradne. Prohlídka fajn, sice trochu oddrmolená, ale fajn; hlavně představení kytaristky a flétnistky v jakýmsi sálu. Zabrnkaly nám Green Sleeves, za což jim bylo z chüžního Fondu nenadanejm hudebníkům a lůzrům věnováno co-to drobnejch do futrálu od houslí, aby si na sebe koupily nějakou krajku a tangáče na představení. Došli jsme okruh, poděkovali, vzali bágly s ještě propocenejma zádama a co teď? Rozebírali jsme naše možnosti, když tu nás oslovil jakejsi chlapík – zaměstnanec hradu, že co ty kytary a jestli něco nezahrajem. Nechtělo se nám, tak jsme se omluvili, ale asi jsme udělali blbost, protože v ten moment se akorát za náma sešly průvodkyně a ta pěkná pokladní a z toho třeba mohl bejt AjnKeslBuntes, nebo taky možná ne. „Kašleme na ženský a jdeme na pivo,“ kategoricky rozhodl žíznivej Brambůrek, „třeba hned do tý hospůdky, co jsme míjeli cestou nahoru.“ Nebylo to daleko, asi tři sta metrů.
            Hospůdka měla zahrádku, ale nikdo na ní neseděl, jen my; ono bylo už půl pátý a to je dost na turisty a brzo na místní. „Dobrý den, copak si dáte?“ oslovila nás hezoučká mladá číšnice, taková voňavá a živá. „No….promiňte, jak na vás koukáme, tak nevíme, co jsme to vlastně chtěli. Jo – dvě piva,“ udělali staříci pokus o vtip, čímž si vysloužili příjemnej úsměv se stopou pobavení - „jasně, pivo, vy dva moji tygři … vycpaný a vypelichaný.“ Brambůrek šel omrknout kvalitu místního záchoda a já vytáhl jeho mapu a pohroužil se do ní. Ne, že bych neměl svojí, ale v jeho jsou zaznačený hospůdky a už ráno jsme mluvili o tom, že by nebylo špatný si dneska zahrát. Další směr nebyl totiž úplně jednoznačnej: říkal jsem si, že bysme se mohli podívat na Mírov, ale jak tam dojít? A kam dojít dneska? Tak jsem si lámal řepu, až přišel Brambůrek a spolu jsme to vymysleli – asi sedum-osum kiláků jsou Loštice a kousek od nich doprava je značená hospoda na samotě u silnice. To jsou dejme tomu dvě hodiny chůze, žádnej problém, můžeme to prubnout tam. Dopito, zaplaceno, jdeme na věc. Modrá seběhla od hradu, vedla podél silnice, a když odbočovala doprava, zůstali jsme dál na silnici, protože jsme nasadili asfaltový tempo a ona se stejně za kousek se značkou opět spojila. Trošičku nás ale mrzelo, že jsme nezůstali na značce, protože po ní šel za náma nějakej oddíl skautů, který samozřejmě nenesli takovej náklad, jako my, a tak šli mnohem rychlejš a jejich hlahol se rozlejhal po kraji. „“Mohly tam bejt pěkný skautky a pozvat nás večer k ohni, my bysme jim zahráli na kytary a ony by nám pískaly na píšťalku,“ spřádali jsme vize. Ale určitě by to dopadlo jinak; byl by to tábor chlapců a depilovanej vedoucí by měl ve stanu velkej foťák, kožený slipy a hodně chlastu.
Tady pod Bouzovem bylo rušno, ale když jsme odbočili na Loštice, přestaly auta jezdit – jen jakási krásná cyklistka ve fešnejch obtáhlejch cyklistickejch kaťatech si to funěla vzhůru proti nám. Usmáli jsme se na ní, ona na nás, ale šlapat nepřestala. Pohled na ní zepředu byl stejně fascinující, jako pohled zezadu. „No jo, na světě je krásně,“ zubili jsme se na sebe. Výhledy na bouzovskou věž, vykukující nad koruny stromů, byly skoro stejně tak hezký, jako na tu cyklistku.
            Dál se silnice opravovala a byl do ní zákaz vjezdu, což bylo dobrý kvůli automobilovýmu provozu. Ale jinak to byla trochu jednotvárná a únavná štreka – dlouhý, rovný úseky, vlevo smíšenej porost, vpravo potok a za ním smíšenej les, nikde žádný stavení. Asi po kilometru procházíme Jeřmaní, ale nebylo tam nic. Další dva-tři kiláky opět nuda a pak se za zatáčkou vpravo objevila zeď nějakýho podniku, dokonce u hlavní brány postávalo pár dělníků, čekajících na bus. Začátek vsi Vlčice. A o pár baráčků dál jsme spatřili vývěsku Pilsner-Urqell, ovšem na omšelým stavení, takže to vypadalo jako špatnej vtip a ne občerstvení. „Ale podívej, u silnice mají ceduli Otevřeno,“ říkám. „No tak je jdeme vyfolkovat.“ Prošli jsme otevřenou bránou do průjezda, na jehož konci sice byl betonovej plac s plastovým stolem a židlema, ale vypadalo to spíš na soukromý zahradní posezení než na hospodskou zahrádku. Ještě k tomu byl za barákem dvorek, kterej nebyl ze silnice vidět; na něm na lavičce seděli starší lidi, jakási žena nevzhledný a křivý postavy věšela prádlo, polonahý a špinavý dítě jezdilo na šlapací formuli, kterou za sebou tahal (asi) postiženej táta na elektrickým vozejku. Nikdo mimo toho dítěte si nás nevšímal. Pradlena dověsila a přišourala se k nám. „Máte, prosím vás, otevřeno?“ „Ano, dali byste si pivo?,“ příjemným hlasem nabídla ta žena. „Moc rádi. Děkujeme. Máte točený?“
„Jenom lahvové, nevadí to? Dáte si dvě?“
„Jo, díky.“
            Seděli jsme nad pivama, obhlíželi tu prapodivnou hospůdku a polohlasně rozmlouvali o možnostech přivýdělku v těchhle končinách. Co už? Jste třeba na invalidním, prachy nula, postiženýho taky asi nikdo za velkej ranec nezaměstná… ale žena, co nás obsluhovala, byla příjemná a ochotná, takže v pořádku, jako občerstvení pro kolemjdoucí nebo cyklisty ideální. Dopili jsme, zaplatili, nechali nějakej foršus a vydali se k cíli. Průchod Vlčicema a silnicí do Žádlovic nebyl nijak zajímavej, snad jen, že jsme se ptali, jestli hospoda podle mapy opravdu existuje a jestli maj otevřeno. „Na Pešti? Jo, mají otevřeno,“ řekli nám místní; a dojít těch pět set metrů už neznamenalo nic.
            Hospoda Na Pešti je zvláštní tím, že je mimo ves, na křižovatce dvou cest, má velkou zahrádku s dětským hřištěm, za hospodou jsou nějaký dílny a zrovna tam skupina mladejch, už trochu posilněnejch lidí hrála pinčes. Jeden kluk z tý skupiny byl asi nejvíc opilej, nejvíc hlasitej, děsně sprostej a buď se hrozně vztekal, když to zkazil, což bylo každou chvilku, nebo byl děsně chytrej, když to uhrál. To byla jediná vada na kráse. Protože byl teplej a hezkej večer, sedli jsme si ven a dovnitř šli jen s pískem. Dali jsme si výborný, chladný a řezaný pivo, smažák a oddechli si při kostkách. Okolní stoly měly velkou fluktuaci, pořád nějaký cyklisti, místní i kolemjdoucí. Začaly nás svrbět tlapy na hraní, tak jsme naladili a spustili; samozřejmě po dotazu, jestli můžeme. „Jasně, nevadí, jen hrajte,“ řekl mladej kluk, co obsluhoval, takovej na první pohled sportovec. Po chvíli už byli lidi naši, dokonce si k nám přisedla parta cyklistek – jenom byly trochu obstarožní, ale ne moc a dokonce zpívaly. Hráli jsme Kameloty, Nohavicu, Redla a Čechomor až do chvíle, kdy se všichni sebrali a odjeli, protože už hodina pokročila a jak sed večer, začalo bejt chladno. Přemístili jsme se dovnitř. Z obsluhujícího kluka se vyklubal majitel, respektive příživník, protože hospodu dostala jeho přítelkyně, stojící za barem; on byl jenom nájemná síla, když už s tou holkou chodil. Ale měl teda štěstí, parchant, protože ta holka byla vážně kus. „Však mi to dalo práce, než jsem jí přesvědčil, že za to stojim,“ řekl nám ten kluk. „Můžeme tady hrát?“ „No – já nevim, my zrovna kántry nemusíme.“ „Tak my to zkusíme, kdyžtak nás zastavte.“
            Jak to asi dopadlo?
Opanovali jsme stůl hned pod barem, takže krásná majitelka i její kluk byli hned po ruce – na piva, paňáky a jako vděčný publikum. Pustili jsme se do bigbítu a do věcí, který normálně nehrajeme, čímž jsme si vysloužili jednak uznalý pohledy a pak obdivný řeči, že čekali kántry, ale ne tohle všechno; pak jsme se pustili i do anglickejch a nakonec jsem je dorazil kolečkem But. Dali jsme ve čtyřech paňákovou smršť, výborně pokecali a bylo hodně po třetí ráno, když se zavíralo a všichni se potáceli složit hrby. Oni dva do postele, my dva ven na dětský hřiště; z prolejzačky jsme udělali bivak, když přes bočnice pan Brambůrek přehodil plachtu. Noc byla teplá, jen při zemi občas zafoukalo z polí.
            Den pět
Krásný ráno; hned začalo svítit sluníčko a prostě se nedalo ležet. Všude kolem mrtvo a ticho, včetně baráku s hospodou. Aby ne, těch paňáků bylo dost a dost. Padl kopec rosy, což znamenalo, že aspoň dneska by mohlo bejt krásně. Pomalu jsme vstávali, dávali se dohromady, některý z nás dokonce štrachali v báglu pro ibalgin na bolavó řepo. Pobalili jsme saky paky a na lavičce spředli plán, kudy se posypeme dál, a přitom pojedli zbytky jídla ze žracáků. Vydali jsme se po silnici pryč; jak se nám hospoda vzdalovala, otáčeli jsme se a debatovali o pěkným večeru s fajn majitelama. Před plotem, ohrazujícím profesionální jablečnej sad, jsme zabočili na polňačku, co nás měla dovíst do vesnice Újezd, podle mapy dost velký na nějakej krámek, kde by se dala koupit voda a něco na zub: čekala nás cesta na Mírov, což sice nebylo daleko, ale bylo už vedro, celkem novej pocit na tomhle vandru.
Jenže Újezd byl úplně mrtvej; malá ves, bez základního vybavení. „Tak to vezmeme tady do Podolí, to vypadá, že je větší,“ rozhod pan Brambůrek. Tak jo. Prašná cesta mezi polema, bez stínu, slunce rozpaluje řepu a vytahuje poslední zbytky tekutin z těla. Ještě mi do toho volali z práce. Konečně se za zatáčkou objevily podolský střechy, ale opakovala se situace, jako v Újezdě: hrob, lidi ve svejch rachotách, zřejmě převážně v nedaleký Mohelnici. Ani se nebylo kde zeptat. Na křižovatce cest byla sice hospoda, ale zavřená. Co teď? Pomalu jsme procházeli ulicí novostaveb a konečně u jednoho baráku jakýsi člověk kutil příjezdovou cestu. „Prosím vás, je tady někde nějakej krám nebo hospoda?“ „Zděs? Taďy žadna hospoda nět, všechno zrušíli několko lět nazád,“ povídá chlapík ukrajinsko-česky. „A něco v okolí?“ „Gdě? Až v Mohělnici, tam jsou gospody i Alběrt.“ „Tak díky,“ a s povzdechem jsme nastoupili asi kilometrovej pochod hned vedle hlavní silnice, ale fakt h l a v n í, která spojuje Mohelnici s Moravskou Třebovou, takže si to po ní štrádí hafo aut a ještě větší hafo kamionů. Rámus, smrad, vedro. Naštěstí to nebylo zas tak daleko, ale stejně byla hlavní téma hovoru motorizace a radosti s ní spojený.
Šli jsme pořád po hlavní, která se trochu stočila a odhalila nám budovu Brusovy hospody. „To vypadá dobře, jdeme tam, ne?“ Vešel jsem do dveří s nápisem „Restaurace“, půvabná slečna za pípou si mě přeměřila kukadlama a nesmlouvavě říká: „Šenk je z druhý strany.“ „Cože?!“ „Šenk je z druhý strany, jděte tam.“ Hotovo dvacet, do restaurace trempi nesměj, ponivač by plašili hornodesetitisícáky. Na druhý straně byla aspoň velká zahrádka, příjemnej vrchní, vychlazený řezaný pivo, výborná svíčková, zásuvka a kopec práce. Po dvou hodinách mýho klapání se už Brambůrek nudil a měl v mapě dávno rozmyšleno, kudy se posypeme na Mírov; konečně jsem moh nouťas vypnout a věnovat se zase putování. Dalo se jít po zelený, která se ale vracela do Podolí, nebo po modrý kolem koupaliště a mimo hlavní silnice. No jasně, modrá je dobrá; sice asfaltová, ale jen pro pajdy, tudíž místo votravnejch aut kočárky, inlajny a podrážky. Po zhruba půl kilometru cesta zabočila doleva do takovýho parčíku, a hned na začátku byla cedule, zvoucí všechny TajgrVůdsy a ostatní šelmy na minigolf. „Hrál´s to někdy?“ ptal se mě Brambůrek. „Ne.“ „Tak dem.“ Koupili jsme si vstupenku do areálu, půjčili si za obolus padesáti kaček minigolfový proprejty a dali se do díla; dostali jsme papírek, na kterej bylo možný psát výsledky. Jamky byly vychytaný, tu na kopečku, tu za překážkou, za rohem, mimo roh, hrálo se přes díru, přes síť, prostě švanda. Někdy se to povedlo líp mě, někdy Brambůrkovi – ale v konečným součtu byl lepčí on, odměnou mu bylo pivo a mohlo se jít po takový zábavě dál, modrá nás nechala na asfaltce do Křemačova, do Podolíčka a tam uhnula do lesa, ale zase po asfaltce, jen ne už tak silnicovitý, ale spíš, jako když asfalt zbyde a nasype se do lesa. Puchejř rozehnal mraky a tak nás podusil ve vlastní šťávě, i když jsme zašli do stínu stromů, vedro bylo dost dobrý. Dělali jsme si chutě do mírovský hospody na jedno, nebo dvě, nebo tři, a za neustálýho těšení jsme dopajdali poslední tři kiláky k ceduli „Mírov,“ s pěkným výhledem na věznici, hrozivě se tyčící nad údolím. Začátek vsi směrem od Podolíčka ale nebyl žádnej šlágr: vybydlený baráky hrály přesilovku, tu a tam nějakej záhonek, jinak spíš bordel a prach. Ale když se asfaltka napojila na normální silnici, už to vypadalo trochu líp a hlavně cedule „Na koupališti“ provokovala vidinou dvou nejlepších věcí, který se daj v létě dělat. Pro jistotu jsem se zeptal dvou ženskejch, jestli to „Na koupališti“ žije. „Ale ano, zrovna nedávno to otevřeli, je to tam pěkné,“ shodly se obě. „Nahoru nepůjdem, jdeme na koupaliště, dáme pivo, třeba se i vykoupeme a uvidíme,“ museli jsme nahlas říct evidentní plán; udělat to jinak by byla pitomost.
 Tak jsme prošli do kopečka uličkou mezi barákama, který ale byly víceméně chalupy, a když jsme se na něj vydrápali, před náma za plotem se modraly vlnky čistý hasičský nádrže, předělaný na koupaliště, kolem travička, v pozadí dvě nebo tři dřevěný chatky, po pravici podlouhlá budova; hospůdka, veranda, převlíkárny a hajzlíky v jednom. U stolků na veraqndě sedělo pár místních, který si nás přeměřili, ale pak se vrátili ke svejm pivkám. Usedli jsme a hezká mladá servírka nám donesla, co jsme si objednali: dvě řezaný. Šli jsme se pak podívat dovnitř do hospůdky – maličká, dva stoly, pípa a regál s brambůrkama, oříškama, tyčinkama a podobnejma věcma. Servírka nám pověděla, že právě areál otevřeli – jsou noví nájemci, takže vyčistili a čerstvě napustili bazén a jdou na to. Sedělo se dobře, pivo akorát, vytáhli jsme karty a kostky a debatili, že dneska asi konečná a kdyby se dalo zahrát, tak by to bylo úplně fajn. Ptali jsme se té servírky, teda majitelky – že určitě jo a že je v chatkách ubytovaná nějaká parta brňáků, že ti budou určitě rádi.
Parta brňáků byli barmani z nějaké největší brněnský diskotéky, taková různorodá směsice mladejch lidí, jedna holčina měla s sebou dokonce dvě děti, holčičku a kluka. Pomalu se sešli, srazili si stoly k sobě, nachystali mísy se žranicí a místní z koupaliště jim opejkali selátko. Okukovali nás a jak zmerčili futrály s dřevama, už halasili, ať to vytáhnem a přisednem si k nim. Co budeme povídat: byla z toho pekelná smršť paňáků, piva a jídla, co chtěli, to jsme jim hráli – především rockovější a modernější věci, dokonce Buty měly zase velkej úspěch – hlavně, když jeden barman, takovej mladej kluk v brejličkách, s citem zapěl jednu z butího rómskýho alba, to jsme se všichni řezali. Zkrátka - bylo to velký. Piva už roznášela taková mladá holčina, která se s majitelkou vyměnila během odpoledne; s ní tam byl takovej kluk, symaťák, hrozně podobnej Sáďovi, jenom v černovlasým a krátce střiženým vydání. Někdy v noci pak přišlo pár lidí s flaškou a jeden kluk povídá, že se mu zrovna narodilo dítě, jestli si dobře vzpomínám, tak holka, čímž rozpoutal další paňákovou smršť a dokonáno bylo. Musim ještě zaznamenat, že pan Brambůrek při divokejch kytarovejch rifech prdnul tři struny a já jednu. Hodně pozdě, tak kolem čtvrtý, možná pátý, už nikdo nemoh. Brňáci se odvalili do chatek a my se natáhli na verandu, na který mohlo spát tak tři sta trempů, jak byla velká. „Ráno se sbalíme a tradá,“ stihli jsme si ještě zamumlat.
Den šest
Ráno bylo tichý, jak jinak. My jsme se asi vzbudili nejrychlejc, to znamená, že asi v půl desátý. Lezlo sluníčko a bylo teplo, což bylo dobře. Sklidili jsme věci a využili pidlivizace – myslím tím hajzlík a umejvárnu – k omytí prachu cest. Mezitím se už vyštrachala i holčina od piv, která s tím svým kámošem testovala pevnost ložního vybavení v místnůstce za hospodou, a to bylo dobře – teda ne to, že testovali, ale že nám mohla natočit piva.
„Ale dáme jedno a vyrazíme, ne?“
„Jasně. Hele, chce se ti?“
„No – úplně né, ale zlatý pravidlo vandrů – „Dvakrát nevstoupíš do stejných lidí“ - hovoří jasnou řečí.“
„Tak já se ještě připojim, udělám nějakou věc a pudeme.“
„A dáš si ještě jedno?“
„No tak jo.“
A už to bylo načatý.
Porůznu se začali hejbat i brňáci u chatek, tak jsme se i s pivama za nima došourali, čímž jsme rozhodně neudělali chybu, protože jsme dostali snídaňooběd v podobě zbytků od včírka a čerstvě vyuzenejch klobás. Seděli jsme, klábosili, chodili jsme si pro piva a za chvíli jsme měli natroubíno. Hráli jsme si s dětma – ten malej kluk se pak do mě skoro zamiloval, furt byl u mě, furt na mě šmatal a bál se vos, co lítaly kolem, a že ho mám chránit, aby ho neštípla, protože jedna ho štípla a dostal ode mě první pomoc ve formě cibule a útěchy. Jeho máma byla samomáma, táta byl nějakej bůhvíkdo, a celkem bylo na klučíkovi znát, že mu ten chlap prostě chybí a tak mi ho bylo líto.
Když už puchejř nemilosrdně pálil a umocňoval sílu alkáče, šli jsme se s Brambůrkem hodit do koupaliště a osvěžit, čímž jsme si udělali prostor pro další piva, který jsme si ale hned objednali, resp. chodili jsme si k okýnku, za kterým čepovala ta holčina, čím dál tím hezčí (ale ne, ona BYLA celkem hezká a hlavně sympatická a neměla v hlavě úplně nasráno, jak by se to u pubošky kolem šestnácti čekalo). Koupili jsme si i bramborový placky, což bylo jedno ze dvou jídel k mání; to druhý byly hranolky s tatarkou, na který pozdějc taky došlo. A najednou, kdo by to řek, bylo odpoledne a brňáci se sebrali k odjezdu. Rozloučili jsme se, děti brečely, my taky brečeli a šli si pro pivo, ten den už asi čtrnáctý. „Tak to dopijeme a jdeme,“ rozhodli jsme se jednomyslně. Jenže než jsme to dopili, tak se zatáhlo a začalo pršet a ještě se ochladilo. No fakt.
„Hm, to znamená, že tady ještě holt zůstaneme.“
„To je ale takový blbý.“
„No ale kam chceš jít? Hele, jak leje čím dál víc.“
„Dobře, no, tak dáme ještě pivo a hranolky.“
„Ale už se nám taky tenčí prachy.“
„To dáme.“
A tak jsme zůstali, večer jsme si sesedli jen v malým počtu místního osazenstva koupaliště: holčina výčepní, její kluk, nějakej jeho kámoš, místní údržbář, ještě jeden chlapík, kterej dělal honáka krav a vydělával – podle svejch slov – asi sedumnáctku měsíčně, no a my. Hráli jsme, spíš takový klidný a zadumaný věci, hlavně nám pro radost. Ajn Kesl Buntes byl včera. Ten údržbář opek maso na grilu a dal to do placu, jen tak, stejně tak i flašku. Kecalo se o životě, o Mírově, o Kajínkovi a jak to všechno bylo, o trempech a práci a prostě o všem, o čem se bavěj lidi, který se sejdou, strávěj spolu nějakej čas a je jim dobře. Přítel tý holčiny od piv nám nabídnul, ať spíme vevnitř v hospodě, že nám nebude taková zima, to né, že by byla, ale dost se ochladilo a furt pršelo, tak jsme přijali. Po půlnoci se sešlost rozpustila, hodili jsme na zem károšky, na to spacáky a šestej den skončil, sice se o něm nedalo moc napsat, ale to byl prostě klasickej zásek z důvodu počasí a v neposlední řadě i místa a lidí.
Den sedum
No né, pan Brambůrek ještě spí!Tak to je už neuvěřitelný ranní skóre. Všude mrtvo, tak hurá na hyenu, aspoň na to bude klid.
Venku poprchávalo a podle louží bylo vidět, že pršelo celou noc. Když jsem se už vymydlenej vrátil, Brambůrek už měl zpola sbaleno. Dobalili jsme společně, vynesli věci na terasu, poklidili po nás v hospůdce a čekali, až se vzbudí zbytek, kterej by nám udělal kafe, mohli bysme zaplatit účet a konečně vypadnout, protože už nám to tam bylo blbý.
„Teď už ale fakt jdem, i kdyby pršelo, co?
„No jasně. Zlatý pravidlo vandrů už se z toho kroutí jak hovno v proutí.“
„Hele, tak já eště omrknu práci, zacvakneme to a jdeme,jo?“
Tak jsem seděl a ťukal do nouťasu, pěkně nad kafetem, protože ostatní už byli taky hore, když tu přicházela parta chlapů, který čistili a bagrovali potok, protékající kolem. Jak mě viděli, teda hlavně to, co jsem měl pod rukama, začali se smát: „To je dobrý, trempové s počítačem, to jsme ještě neviděli. Jó, doba jde dopředu!“ „Jenže to je jednoduchý: buď to vzít s sebou a pracovat z vandru, nebo nejet vůbec,“ bránil mě pan Brambůrek. Chlapi se sesedli k nám, dali si pivka, který my už nemohli ani cejtit, podebatovali jsme, ale packy mi přitom lítaly na klávesnici, abychom už mohli jít. KONEČNĚ! Hotovo, zaplaceno, připraveno. Zalomili jsme palce, naposled se rozhlídli kolem a v jemným deštíčku zadupali botama na příjezdový cestě. Ahoj, místo! „Nebylo to nakonec tak špatný. No prostě, takovej je vandr.“
Silnice prudce vystoupala do vesnice, po pravici krásnej výhled na mírovskou bručárnu. Bylo chladno a pofukoval vítr. „Hele, autobusová čekárna. Necháme tam věci, tady v konzumu něco koupíme, najíme se a mrknem do mapy.“ A jak jsme řekli, tak jsme udělali. Posnídali v čekárně – v suchu a závětří, a zvolili další směr: Dolní Boušínov, značený koupaliště a kemp. Zelená nás vyvedla z Mírova do polí; tam už to nebylo tak dobře značený, ale cesta byla jen jedna, kolem sochy jakéhosi svatého, směr Krchleby, z Mírova nějaký 4km. Pořád poprchávalo, holt ty slunečný dny jsou asi zase fuč.
Konečně cesta spadla s kopečka ke krchlebskejm střechám.
Využili jsme malou autobusovou čekárnu jako odpočívadlo, aby nám na řepy nepadaly kapky, s výhledem na pěkně opravenej kostelík. Nastal takovej pěkněj vandrovní moment: ticho, přerušovaný závanem větru, mokrá silnice, bílej kostelík, chladnej, čerstvej vzduch, neznámej a vzálenej cíl. Ale i sebekrásnější moment netrvá věčně, takže vzůru dál po cestě na Dolní Bušínov, „Bozeňov,“ jak tomu říkají místní, což znamená: po zelený uhnout ze silnice na asfaltku, sejít z kopečka a napojit se na rozcestí na modrou a projít chatovou oblastí – teda chatovou: některý chaty byly dost pěkný a dost velký vily – až k velkýmu rybníku, Bozéňovu. Po levý straně byl kemp s hospodou, ale nějak se nám to nezdálo, nebo ještě bylo zavřeno, zkrátka jsme šli dál kolem rybníka a šipky už nás lákaly na restauraci Koliba.
Restaurace hezká; je fakt, že tohle byla první „lepší“ restaurace za celej vandr – tím lepší myslim i budovu,i osazenstvo, víceméně klasický lufťáky. Najedli jsme se, napili, dali kávu a kafe a byl čas pokračovat, protože před náma bylo asi deset kiláků do Hoštejna a bůhví, kam potom dál – poradili jsme se, že se o tom poradíme. Začátek těch deseti kiláků byl dobrej; museli jsme se vydrápat na čelo Holého vrchu přes chatovou oblast a asfaltka byla pěkně strmá; ale dál to vedlo pěkně lesem. Přeháňky už skončily, ale bylo pořád chladno. Za debatění o všem možným i nemožným jsme po příjemný svážnici rychlým tempem urazili asi polovinu trasy k rozcestí „Nad hněvkovem.“ Tam jsem na turistickým odpočívadle rozbalil elektronický fidlátko, pan Brambůrek vyrazil do hvozdů na „doserek,“ malej odpočinek a jdeme to dojít. Cesta sbíhala lesem stále níž, už byl slyšet hukot vlaků z rychlíkový trati a mezi stromama začalo prosvítat, až vyběhla na luxusní asfaltku, vedoucí z nedaleký chatový oblasti až do Hoštějna, tyčícího se před náma. Sice ten poslední kilák a půl stál za prd, protože furt kolem jezdila auta jak smyslů zbavená a banda výrostků na kolech na nás cosi pokřikovala o těch kytárách co koupili kvůli tobě, ale zaplaťpámbů, už jsme tady. Zelená vedla doleva k nádraží, ale pravá větev cesty evidentně zkracovala vzdálenost na náměstíčko, tudíž k hospodě pro unavený poutníky. Jak tak jdeme podél potoka, u jednoho baráku jakási paní plela len…teda zahrádku. „Dobrý den,“ pozdravili jsme jako správný vychovaný trempi. „Dobrý den…..,“ překvapeně odpověděla ta paní. Po chvíli za náma zavolala: „Děkuju vám! Ani nevíte, jakou jste mi udělali radost!“ Vrátili jsme se zpátky a prohodili pár slova o tom, že se lidi už takhle nezdraví, což my ale na vandru děláme, že chodíme a zdravíme. Prostě – měla z toho dobrej pocit a my taky.
Na náměstí seděli u schodů do hospody ti typové, pokřikující na nás po cestě do vsi; tentokrát drželi huby, čímž si pravděpodobně zachránili život. Nahoře v hospodě (fakt nahoře; v prvním patře budovy, hodpoda Pod Hradem) seděli dva chlapi, čučeli na bednu a znuděná servírka nám přinesla dvoje řezaný Krušovice.
„Tak hele, tady je mapa, já myslim, že bysme mohli jít dál na ten Lázek, to je ňáká rozhledna kus odsud. Takže někde v okolí přespat a zejtra jít dál.“
„No jo,“ povídá Brambůrek, „nevypadá to špatně, ale máme drobnej problém. Docházej nám prachy. Takže asi bych to vzal vlakem do Zábřehu a do bankáče.“
„Tak já se mrknu na net, jak to jede.“ Aspoň jednou byl nouťas k užitku a né k práci. Jenže: tam bysme se dostali hned, vlak jel za chvilku, ale zpátky do Hoštejna už nejelo ten den nic. „No jedině, že bysme se pak hnuli ze Zábřehu někam, kam to pojede a kde je to aspoň trochu hezký.“
„A máš mapu?“
„Jo. Hele, podívej, tady od Zábřehu směrem na Šumperk, do Bludova, pak můžem jít tady na to Brníčko, nějaká zřícenina, a pak to vzít třeba takhle kolem a skončit v Zábřehu a domu. Hele, stejně už je pátek večer, už toho asi moc nevymyslíme, ale třeba tam bude nějaká pěkná hospůdka na hraní, protože fakt je, že už prachy nejsou, ale i kdyby byly, tak tady je to mrtvý, tady by se mi hrát nechtělo,“ proved jsem delší řeč.
„Jo, to de. Tak dopijem a jdem. Ale rychle, jede to za chvíli.“
Zaplaceno, bágly na hrbu, rychlá chůze na zastávku. Ještě nejel. Chvilku se nás snažil vyhnat sršeň, kterej se nějak zamiloval do pana Brambůrka a líbeznejma kolečkama na něj dělal nálety; a pak už přikodrcal vlak, vezoucí naše zadky do Zábřehu. Jo, ještě že je dvacátý první století: bankáč je ve vstupní hale, hned jsem vybral a rozměnil bankocetli nákupem dalšího lístku – do Bludova, směr Šumperk, a to je hned třetí zastávka, takže jsme se ve vagónu ani neohřáli a už jsme zase stáli na perónu. Rozcestník ukazoval: Brníčko po zelený, pět kiláčků, podle mapy po silnici. Na chvíli nás ještě zdržela železniční značka u jedný koleje – vypadala jako ksicht, proto pan Brambůrek zkoušel narafičit sebe, foťák, značku a mě do jedný lajny, ale úplně to nešlo; no pár obrázků z toho je.
Následovala trochu nudná cesta do Sudkova; byl už podvečer, takže mrtvo, jak jinak, ani hledat hospodu na jedno stabilizační se nám úplně nechtělo, protože podle hodinek to vypadalo, že to můžeme stihnout do Brníčka na osmou a pivo že si můžeme dát až tam. A třeba i hraní bz mohlo nějaký bejt. Jak tak procházíme Sudkovem, tak lampě byl z dálky vidět takovej divnej předmět, podivná silueta s ksichtem. Při bližším ohledání se z toho vyklubal houpací koník, připevněnej v docela pěkný vejšce; je vidět, že sudkovští jsou parta vtipálků. Sudkov vlastně navazuje na Kolšov; jeden neví, který baráky jsou sudkovský a který už kolšovský, nebejt cedule u silnice. Zelená odbočuje doleva, silnice vede dál do vsi. Kudy teď?
Od jednoho baráku byl slyšet hlasitej hovor a nějaká muzika. „Hej, chlapi, kam jdete?“ najednou se kdosi ptá. „Na Brníčko, a zrovna přemejšlíme, kudy.“
„No tak já vám to řeknu,“ vyšel na ulici takovej mladej, menší kluk v džínový bundě. „Pudete tady jako rovně a pak dopra…počkat, která je pravá? Jo tahle! Takže jak? Teda rovně, pak … doprava…ale vy asi lesem, že jo? Tak doleva. Jo, doleva, a pak…ne, vono je to asi lepčí doprava, no….hele, sory, já jsem trochu opilej, no, takže půjdete jako tady tou ulicí, jo, rovně, pak teda doprava, ne, vlastně doleva do toho lesa, že jo, a pak…no sory, my zapíjíme kamaráda, co umřel. Takže teda pudete toudle ulicí dál, jo, a pak je asi lepčí se zeptat. Jo a až dojdete na Brníčko, tak v hospodě ode mě pozdravujte. Voni už budou vědět. Tak čau!“ a s tím zase zalez do branky. Dokopy vzato, nedozvěděli jsme se nic jinýho, než co ukazovala mapa; to znamená, že za chvilku zelená značka fakt uhnula mezi barákama doleva do kopečka. Všim jsem si, že pan Brambůrek nějak pajdá. „No jo, to mě bolí nártoun.“
„Chceš teda jí tudy? Neprotáhnem to po tý silnici? To je jenom vo kousek delší.“
„Ale v pohodě, jdeme lesem.“
Naštěstí ten kopeček nebyl žádnej himalájskej štít; už za chvilku zase cesta klesala do ďolíku. Odněkud byla slyšet muzika a hlasitej hovor. „Někde to žije. Doufám, že na Brníčku to bude dobrý a budeme žít i my.“
Aha, tak odtud jdou ty zvuky. Zelená nás přivedla na asfaltovej plácek, zastavěnej řadou stolů, plnejch dobrot a flašek, obsazenejch tlupou hlučících lidí. O kousek dál stálo krytý betonový pódium, na něm přehrávač cédéček, hlasitě posílající do světa nějakou kántry. Dva nebo tři chlapi stáli u grilu a pekli maso a klobásy. Jak jsme procházeli kolem nich, hovor přestal a všichni pokukovali. „Zdravíčko!,“ pozdravili jsme nahlas. „Nazdar, nazdar,“ odpovědělo několik lidí z osazenstva. Pokračovali jsme v chůzi, když tu najednou jedna žena volá: „To jdete špatně!“ „Ne, určitě ne, však tady vede značka,“ povídám já. „Ale kdepak, to učitě jdete špatně. Chcete jít na Brníčko, ne?“
„No jo. Určitě budete vědět: je tam hospoda?“
„Je, hospoda tam je, i vaří. A hrad je pěkný, trempové tam chodí často. Ale vy jdete špatně, myslím, že byste mohli přijít sem k nám.“
„Ale kluci jdou třeba na Brníčko za někým, tak je nebudeme zdržovat,“ vložil se do hovoru jeden chlapík.
„Ne, my jdeme jen tak, nemáme tam s nikým sraz, prostě jsme Brníčko našli v mapě, tak tam chceme dojít.“
„Hele, chlapi, co vy na to: pivo za písničku?“ začal smlouvat ten chlapík.
„Dobře. Takže dvě?“
„Dvě písničky za pivo?“
„Ne. Dvě piva, protože my jsme dva.“
„No tak jo. Dvě piva za dvě písničky. Ale piva až potom, protože nevíme, jestli se nám to bude líbit.“
„Ne, v tom případě čtyři piva za dvě písničky,“ uzavřel jsem dohodu; ale to už jsme si sedali na volný židle, který se jako zázrakem uvolnily. Sedli jsme si, vytáhli kytary a naladili je – za komentářů typu „jo, to jsou asi nějaký muzikanti“ a pan Brambůrek povídá: „Tak co vám zahrajeme? Co byste rádi?“ „To je jedno, něco pěkného,“ dostal typickou odpověď. „Dáme třeba Rosu, ať si všichni zazpívaj,“ rozjeli jsme notoricky známý tóny. Rosa, pak ještě něco – už fakt nepamatuju, a už před náma stojí pivka. Dali jsme ještě sadu Greenohornů a obdrželi mimo potlesk talířek s masem.
„Děkujeme, moc se nám líbí, jak hrajete. Nechtěli byste zůstat? Co na Brníčku,“ začala nás lákat žena, sedící vedle mne, manželka toho chlapíka, kterej s náma kšeftoval piva za hudbu, evidentně vedoucího večera. „Vážně, jestli nikam nemusíte, tak s náma zůstaňte,“ přidala se černovláska, sedící vedle Brambůrka. „No – kdyby vám to nevadilo....já už si myslim, že je to jasný. Jsme rádi, že se vám to líbí, nám se tady taky líbí, tak jestli můžeme zůstat….?“ Povídám.
„Jasně! Určitě! Poslouchejte, kluci s náma zůstanou a budou hrát!“
„Hurá! Dáme paňáka!,“ a už to stálo před náma.
Jo, nakonec to dopadlo jako na správným vandru: když náhoda spustí, jakejkoliv plán jde do kytek. Hráli jsme, pili pivo, točený ze sudu, schovaným v garáži, stojící u baráků za pláckem. Lidi vysmátý, zpívali s náma; na náš dotaz, co že to slavěj, odpověděli, že opravili bažantnici, proto ta fiesta. „A super je, že jste zrovna šli kolem, vy jste naši kluci,“ bouchal mě nadšeně do ramen Luděk, ten obchodník s pivem. „My jsme tady všichni myslivci, občas se slezeme a popijeme, ale když je k tomu muzika, nemá to chybu. Tenhle kamarád to celý sponzoruje,“ takže se z dotyčnýho hned stal Pan Sponzor. Nastala družba – potykali jsme si a stvrdili to – jak jinak - paňákem. „A odkud vlastně jste?“ ptala se ta černovláska vedle Brambůrka. „Z Prahy.“ „Aha….,“ zasvítily oči. „A takhle jezdíte už dlouho?“ „No jo, ale musej nás doma pustit.“ „Hmmm….,“ zájem prudce pohasnul, „takže doma vás pouštěj, jo?“ „No tebe jo,“ vstoupil do výslechu Brambůrek, „ty už jsi ženatej.“ Černovláska proskenovala moje packy a bylo to jasný. „A ty?“ obrátila se na Brambůrka. „Já jsem štastně rozvedenej,“ ozřejmil.
„Zahrejte něco, kluci,“ vstoupil do toho Luděk. Dali jsme blok, mezi písničkama jsme zahráli Sbohem, lásko a dali jsme si záležet, což zejména starším účastníkům vehnalo vláhu do očí. Dohráli jsme; prohodil jsem pár slov s manželkou vedoucího, sedící vedle mě. Žízeň mě otočila řepu a hele: mám prázdnej půlitr. A Brambůrek je….tamhle v garáži, zrovna si čepuje jedno, teda ta černovláska, asi čtyřicetiletá, mu čepuje a jsou v družným rozhovoru. „Vona je vdova, asi po mně trochu vystartovala, ale povídal jsem jí o domově a pochopila,“ vysvětlil mi pozdějc Brambůrek, i když nemusel.
Noc už pokročila; bylo kolem půlnoci a některý už odešli spát, především ty starší. Brnkali jsme si už víceméně pro sebe, když tu najednou: „Ahoj, Evičko!“ místní se začali vítat s dost mladou, ale půvabnou holčinou, která se odněkud zjevila. Luděk jí přived až k nám a představil. Sedla si vedle Brambůrka na místo po vdově a poslouchala hraní, který svojí přítomností ožila. V pauzách se s náma otevřeně bavila – bylo jí jednadvacet, čerstvě na škole, s ideálem pomáhat a pracovat, aby jí to bavilo. Kupodivu měla rozumný názory, nechalo se s ní bavit, dokud nezjistila, že se jí Brambůrek zamlouvá. Sedla si tak, že nohy měla opřený o jeho židli a čelem k němu. „Asi máte přítelkyně, že jo?“ „No tady pan Vajíčko už je ženatej a má dítě.“ „Jo?“ bez zájmu mě Evička přejela pohledem. „No, mám. Tady mám jeho fotku.“ „Jé, to je hezký,“ řekla stejným tónem, jakým objednává v hospodě moravskýho vrabce. „A ty?“ s úplně změměným hlasem a výrazem upřela kukadla na svůj idol. A takhle to pokračovalo dál. Pan Brambůrek už jí měl plný zuby, tak jí odpovídal na půl huby, vymýšlel písničky, ptal se mě, kde budeme spát a kam zejtra; to ale nemohlo rozříjený děvče odradit. Jedinej moment, kdy mě vzala na vědomí, bylo, když chtěla zahrát něco od lejdy Gágá, tož jsem ze sebe vypotil aspoň refrén jednoho songu. Asi třičtvrtě hodiny pak trousila poznámky, že musí domu, a jestli jí „někdo“ nedoprovodí. „Tak jdeme, ne?“ povídá nakonec Brambůrek. „Tak běžte,“ dělal jsem mu prostor. „Tak už pojď, Pavle,“ lákala Evička. „Tak pojď, Fredy,“ trval pan Brambůrek na svým, a tak jsme šli Evičku doprovodit těch padesát metrů k domu oba, i za cenu ksichtů, zkroucenejch evidentně kvůli nenasycenejm kyselinám.
„Tady bydlíš, jo?“ zastavili jsme před pěkným domkem. „Jo, a naši jsou pryč, nepůjdeš dál?,“ byl Brambůrek postavenej před další past. „Né, však pokecáme tady venku, ne?“ A než Janička vymyslela další úskok, jak se mě zbavit a naklást na Brambůrka vajíčka, vrzly vrátka a přišli rodiče. Pozdravili jsme, odevzdali jim jejich pytlík hormonů a vrátili se zpět ke stolům, kde už byl definitivní konec večera. „Uklidit přijde děda zítra ráno,“ oznámil nám Luděk; a tak jsme v krásných pět ráno rozložili na betonovém podiu spaní, zalehli a umřeli, spokojený po intenzivním dnu.
Den osum
Probudil mě šramot a cinkot skla. Otočil jsem hlavu a vidim, že jakási postava šmejdí kolem, odnáší sklenice, uklízí bordel, přesouvá lavice něco si brblá. Pan Brambůrek ještě ze sna škubal packama, asi se mu zdálo o obrábění kovu, nebo o nártounech; šramot ho nevzbudil. Bylo mi jasný, že je to děda, o kterým mluvil Luděk.
Ale asi byla nějaká nekřesťanská ranní hodina – třeba osum, tak jsem víka zas zavřel.
Další probuzení byla odklízecí četa, která odvážela lavice. Pan Brambůrek stále tuhej.
V devět přijel pan Sponzor. „Jak se spalo, kluci?“ „Jako v tříhvězdičkovým hotelu, díky!“ Tím mě ale úplně probudil a já musel hned jít na záchod. Mezitím se probral i pan Brambůrek a den moh začít. Hygiena, jídlo a pak půjdeme dál přes Brníčko, abychom omrkli zříceninu. Na liháči jsme uvařili těstoviny, natlačili je do prázdnejch pupků, sbalili se a za debaty o včerejším hraní vyrazili do Brníčka. Cestou to chvíli vypadalo zas jak někde na Šumavě: mokrá, rozbitá silnice, kolem louky a lesy a nikde nic, ani živáčka, ani mrtváčka, ani barák, nic. Jen po levici stádo krav a pod kopečkem pár dělníků, opravujících spadlou krajnici. Za jednou ze zatáček ale vykouknul v dáli kopec a na něm hromada kamení, jasně, že zřícenina Brníčko; a střechy, choulící se pod ním, musí bejt stejnojmenná vesnice. Přišli jsme na rozcestník: doprava do vsi, rovně na zříceninu. „Hele, to už nám neuteče, ale ve vsi by mohla bejt hospoda, nebo aspoň konzum, tak bysme mohli něco koupit, potřebujeme chleba a je sobota, tady určitě nebudou mít otevřeno celej den“ „Tak jo, však je to do vsi půl kiláku.“
Jenomže malej COOP měl – jak jinak – zavřeno, a hospoda s pěkným jménem „U Kouřilů“ otevírala až – tuším – ve tři. Jediná pěkná věc na návsi byl pomník, asi padlejm: dva chlapi, ležící na sobě (oni leželi VEDLE sebe, ale z úhlu to vypadalo jinak), mladší zvedlou hlavu, v obličeji extatickej výraz, pod ním starší, s výrazem takovým spokojeným, a nápis „Braňte svá práva!“ Srandy kopec.
No co už, vrátíme se na zříceninu. Takže zase přes ves na rozcestník, momentálně okupovanej tlupou cyklistů; a doprava do kopce. Ale pěknýho. Hned jsme byli zpocený jak myši, ale na travnatou loučku u hradu začalo pěkně pálit slunce, což nám osušilo svlečený hadry. Proběhli jsme celou zříceninu, všude spousta kozích bobků, jejich majitelky evidentně spásaly trávu v podhradí.
„Pěkný je to tady, takový vandrovní. Určitě by se tady dalo.“
„Ale do hospody je to daleko a zpátky by to bylo do kopce.“
„Hele, vrcholová knížka. Zapiš něco.“
„Jo, ale já nevim, co. Něco o Chüži?“
„Jasně. Dej tam i stránky, ať se zvýší návštěvnost.“
„Hm, tak já něco vymyslim.“
Seděl jsem teda nad vrcholovkou, namáhal řepu, ale zaboha jsem nevěděl, co mám psát. Pan Brambůrek podřimoval na kongu.
„Už to máš?“
„Ne, protože nevim, co.“
„Tak tam napiš kus zápisu dnešního dne, ale dej tam vodkaz, ať si to pak někdo najde na netu.“
„Hele, to není blbej nápad. “ a tak jsem se rozepsal, aspoň kousek. Však popis rána dnešního dne je opravdu to, co je ve vrcholovce na Brníčku, jen s minimální úpravou. Zatím, co jsem psal, se nahoru přikodrcali ti cyklisti, bylo jich aspoň milión, jenže samý nepoužitelný kusy, pokřikovali na sebe, měli přiblblý komentáře k hradu, omrkli vrcholovku, sebrali se a zmizeli.
„Tak hotovo.“
„Super, ale škoda, že je ta hospoda v Brníčku zavřená, mám hlad a žízeň.“
„Tak mrkneme do mapy, kam dál. Hele, můžeme jít třeba na ten Dlouhomilov, ten vypadá, že je velkej, tam něco bude; a pak můžeme třeba tudy dál na Šumperk, nebo se můžeme stočit tady na tu Olešnou.“
„Tak jdem. Ahoj, místo.“
Modrá společně s červenou ruku v ruce – teda značku v značce – sešly na louku na rozcestí a zase vyšly do mírnýho kopečka k vrchu Šebená. Bylo to tam fakt krásný: moc pěkná lesní cesta, nikde nikdo, svítilo sluníčko, pofukoval větřík, hezkej výhled na kraj, prostě paráda. Až se mi zapíchlo do mozku, že je sobota a zejtra už vandr končí. Ach jo. Ale ne, nepropadat trudnomyslnosti, je třeba si to ještě užít!
Modrá se oddělila od červený a pustila se doleva dolu lesem. Najednou před náma šramot; nějaká opravdu stará babička leze ze křoví ke košíku s houbama. „Dobrý den!“
„Dobré den. Na véletě, ja?,“ odpověděla babi s neodolatelným hanáckým přízvukem, míchaným sudetskou němčinou.
„Jo, na vejlet, tady do Dlouhomilova. Nevíte, je tam hospoda?“
„Ja, ale tam majó jenom pivo. Jestli chcete jést, musíte až na Brníčko. Tam je hospoda, tam vám dajó pivo a udělajó knedlike, maso nebo hranolke a smažené sér. Pak mosite ke kostelo a tam do autobuso, ja?“
„Děkujeme, tak my to zkusíme.“
„No, a jdete na Brníčko, ja? Tam na autobus, ja?“
„Jo jo, díky!,“ a rychle pryč, babička si chtěla povídat, ale my neměli zas tolik času.
Ušli jsme kus a z lesa nad náma se ozvalo: „A běžte na Brníčko, ja?“ Nádhernej přízvuk, to už se jen tak neslyší.
Cesta se najednou změnila, šlo se po takový pěkný, široký štěrkovce. „Za chvíli ale značka odbočí doleva do lesa, tak musíme čučet, ať to nepropásneme.“ Jenže jdeme a kecáme a najednou se Brambůrek zastaví: „Hele, to už deme blbě. Už jsme asi měli odbočit. Tady nikde už modrá není.“ Vracíme se, tady je zase modrá, ale kde hergot odbočuje? Káčata zase nachystala přírodní test inteligence a vostrejch vočí, protože značka byla za křovím na stomě, z cesty skoro neviditelná. A cesta za ní hotová lahůdka; neprošlapaná, zarostlá kopřivama, vedoucí přes mokřady a přes povalený prastarý kmeny stromů, hotovej prales. „Stráský!!!!,“ hulákali jsme svorně, dokud se nám nepodařilo z tý džungle vymotat na kraj Dlouhomilova. Pokračovali jsme směrem k návsi, jestli tam nic není; a světe, div se, bylo. Vývěsní štít Kozla jako řemen. Ale k čemu to je, když je hospoda zavřená?
„Hele, jdeme dál, nebo na Brníčko na smažené sér?“
„No: mám žízeň a hlad a abych pravdu řek, riskovat se mi nechce. Vrátil bych se zpátky, najed se, napil a uvidíme. Třeba přespíme na zřícenině, nebo někde jinde, třeba si v hospodě brnknem. Je poslední den, už to nemá cenu, někam hnát. Co myslíš?“
„Souhlas.“
Vraceli jsme se k silnici, když tu u nás zastavil červenej forman a za volantem permanentně vysmátej čínskej obličej. „Topry tén, na Sapřéch?“ „Jo, to musíte na Brníčko a pak dál tady Lesnici, protože cesta z Brníčka je zavřená,“ vytáhli jsme mapu a ukazovali. „Jo jo, Prničko, Lešnici a Spařéch. Ťékujů!“ „Není zač. Nashle,“ otočili jsme se a na křižovatce doprava na Brníčko. Za chvíli kolem nás projel, smál se a mával.
Taky nás moh´ vzít, potvora. Ale nevzal.
A tak jsme se vrátili po silnici zpátky do Brníčka, což bylo pěkně drsný, protože silnice vedla v poli do oblouku a Brníčko bylo celou cestu vidět pěkně před náma; sice to bylo jen dva kiláky, ale hodně demoralizující dva kiláky. Potřetí za dnešek jsme přišli od rozcestí pod hradem na náves a hola, slunečníky na terásce hospody U Kouřilů už vesele vlály. Hodili jsme do rohu bágly, sedli si a objednali výborný řezaný pivo a smažené sér na počest babičky z lesa. Piv bylo nakonec víc, nebylo už kam spěchat; mastili jsme karty, kostky, debatili o zážitcích a průběžně hledali v mapě, kam máme jít. A vlivem sluníčka, dobrýho jídla a piv se nám začaly zavírat oči.
„Hele, mě se teď nikam nechce. Nejradši bych si zdřímnul.“
„Klíďo. Žádnej problém.“
Nad hospodou vede boční ulice na louku s neznačenou cestou, deroucí se na hrad. Viděli jsme jí totiž shora s hradu, když jsme dělali zápis. Loučka mírně posekaná, vonící trávou a kytkama, nulovej provoz, ideální místo na rozdělání kong a uložení znavenejch poutníků.
Když jsem se asi za hodinu probral, zjistil jsem, že mě vzbudilo procesí dospělejch a dětí, mířící na hrad a vzrušeně plánující, co že tam budou večer dělat. Pan Brambůrek, též probuzenej lomozem, se nadzved na loktech: „Tak tam spát nebudem.“
„Co teď? Nezajdem na jedno?“
„Ale jo.“
Díky tomu jsme se objevili znova U Kouřilů, tentokrát bylo místo jenom uvnitř. „Hele, kytáry,“ popíchla nás jedna žena, sedící pod slunečníkem. Ale nějak nás to nechalo chladný. Dnešek už moc na hraní nevypadal. Místo toho jsme povečeřeli hranolky a jakousi masovou směs na pseudočínskej způsob – osobně to pro nás udělal vrchní a majitel v jedný osobě, moc příjemnej chlapík; dali piva a dohodli se, že ještě ujdem aspoň pár kiláků, byl totiž pěknej, teplej večer a shodli jsme se, že nemá cenu lámat hraní za každou cenu, když včerejší hraní v Kolšově byl naprostej vrchol, kterej už nic nemohlo překonat. „Hele, podívej, tady kousek jsou nějaký Lesnice, tak tam pudem, dáme pivko, zalezeme sem do lesa, uděláme oheň, vyspíme se a zejtra do docvaknem do Zábřehu a pojedeme domu, co ty na to?“
„Jo, to je asi fakt rozumný, tak jdeme.“
Za náma se pozdní slunce opíralo do ztichlejch zdí hradu. „Ahoj, místo!“
Po prázdný silnici jsme došli do Lesnice. „Hele, zastavíme se na jedno, necháme si natočit do petky a vylezeme na ten kopec, protože se už smráká, tak abysme ještě našli místo,“ radil Brambůrek. Po pravici je na návsi strčená hospoda; malá zahrádka, schody nahoru do komunistický místnosti, zdobený umakartem, pár štamgastů, hostinská a křičící televize, kterou nikdo moc nevnímá. „Dvě a sem do petky,“ poprosil jsem. „A moh bych vás poprosit o trochu vody?“
„Voda je v kohoutku u záchodů.“
„Hele, trempi, zahrajete něco?“ vložil se do diskuze s hostinskou jeden maník.
„No, asi ne, my ještě jdeme dál,“ odbyli jsme ho, dopili nedobrý pivo, zaplatili a šli.
„Hele, jak padla noc a jak se ochladilo.“
„Aspoň o důvod víc, proč udělat oheň. To je sranda, co, že jsme tendle vandr nedělali vůbec oheň. Aspoň se to povedlo, že přesně poslední noc dáme v lese.“
            „A vůbec mi nevadí, že dneska nehrajeme,“ přitakal pan Brambůrek, „včera v Kolšově to bylo super a dneska už by se mi tolik nechtělo. Pivo máme, opečeme buřty, pokecáme, shrneme vandr, třeba si zahrajeme a bude dobře.“
            Lesnice je trochu roztáhlá ves, a museli jsme sledovat pečlivě značky, protože se rychle smrklo a nebylo už moc vidět. A hele, tady uhejbá, potvora, na cestu mezi barákama, vzhůru do lesa, vysokou travou, mokrou od večerní rosy. „Hergot, to se nezdá, ale už jsem zase zpocenej.“
„Už jsme dost nad barákama, koukej, kde bysme se mohli rozložit.“
„Ale tady to moc nejde, je to do kopce a les není čistej, takovej smíšeňák. Asi musíme ještě vejš.“
Ale to už byla úplná tma, takže ze stromů byly vidět jen obrysy. Stáli jsme na kopci: po pravici ten smíšenej, nehezkej les, po levici pole, za ním byl vidět stín remízku. „Poď se tam mrknout, to vypadá celkem dobře, tady u cesty se nedá.“ Traverzovali jsme polem a ve světle baterek nebylo znát, kudy se do remízku ponořit, obešli jsme ho zprava a konečně našli úzkou stezičku, ztrácející se mezi stromy, přes větve a pavučiny vedoucí na malou planinku a zase do křoví, za kterým byl prostor s vysekanou trávou, pěkně krytej ze všech stran.
„Teda, tady je to dobrý.“
„Tak jdeme na dřevo, ne?“
Natahali a naporcovali jsme dřevo, donesli i pár smrkovejch a borovejch větví na podpal, přinesli pár šutrů a za chvilku plápolal první a poslední vandrovní oheň. Upekli jsme buřty, vytáhli pivo a pak i kytary a hráli jsme písničky, na který nebyla příležitost. Kolem byl klid, na obloze plno hvězd, světlo ohně dělalo stíny na listí a my se konečně cejtili jako skutečný vandráci. „Todle je stejně nejlepší; i když spaní po sokolovnách a u lidí bylo fajn, tak venku v lese to prostě nemá chybu,“ kostrbatě jsem se snažil povědět můj dojem.
„Hele, vzpomínáš na Javoříčko? To už je strašně dávno, že jo?“
„Jo, to znamená, že vandr je perfektní a intenzivní. Máme zase zážitků, že jsem zvědavej, kdo to bude psát.“
„No ty,“ smál se Brambůrek. „Jenom, abys to měl hotový do dalšího vandru.“
            Roztáhli jsme plachtu a zavrtali se do spacáků. Oheň pomalu dohoříval a už jsem napůl spal, když mě nadzvedlo ostrý světlo, prořezávající se mezi stromama; a zdálo se mi, že zesiluje. „Hele, vidíš to?“
„Jo. To vypadá jako nějaká svítilna. Nebyl vidět oheň, že by to někoho přilákalo?“
„No snad ne, ale nevim.“
„Jdu se podívat,“ obul se Brambůrek a ztratil se ve větvích. Mě to trvalo dýl, protože jsem si musel nasadit oči.
„Ty bláho, poď se podívat,“ zaslech jsem hlas pana Brambůrka. Vyšel jsem na pole a uviděl ten zdroj světla: byl to obrovskej měsíc v úplňku, stoupající nad lesem. „Tak to jsem snad ještě neviděl.“
Vrátili jsme se k tábořišti a konečně v klidu usnuli. Občas jsem se vzbudil a měsíc putoval po nebi.
Den devět
Tak poslední ráno. Na našich línejch pohybech bylo znát vědomí návratu a nechuť odjet. Jako vždycky. Snídaně ze zbytků, teda zbylý buřty s trochou hořtice, patka chleba, trochu piva ze dna petky, uklidit ohniště, sbalit věci a ještě zaběhnout do lesa na kávu. „Jdeme?“
„Jdeme.“
„Tak ahoj, místo.“
A s tím jsme se vrátili do Lesnice na červenou značku, která už po normální silnici vedla přímo na zábřežský nádraží. Bylo krásně. Teplo, sluníčko, mírnej větřík. Ještě jednou jsme se otočili k Trlině, tak se ten kopec s naším tábořištěm jmenoval. „To byla krásná noc! Jsem rád, že jsme spali venku,“ povídá pan Brambůrek.
Cesta do Zábřehu byla trochu jednotvárná a nudná, až na tradiční stínový foto a na policajty, měřící těsně před Zábřehem šedesátku, kupodivu s největší pravděpodobností vyznačenou kvůli turistický značce. Před tím kolem nás jezdili borci tak osmdesátkou – stovkou, ale na úseku kolem policajtů dělali všichni hodný. „Dobrý den,“ pozdravili jsme upocenýho, otrávenýho policajta za radarem. Proč musel bejt v mundůru, když bylo takový teplo, nechápu. „Dobrý,“ odpověděl, čímž nás sice neochránil, ale určitě pomoh. Přešli jsme přejezd a vydali se přímější cestou mezi domky kolem trati, mnohem radši než kolem hlavní mezi panelákama.
Konečně nádraží, s na podiv čistou restaurací a velkou terasou. Vlak domů nám jede za dost dlouho, ještě se stačíme najíst. Vyhrál to smažák, hranolky a kofola, protože když ji miluješ, není co řešit; a na pivo už nebyla chuť.
A pak přijel vlak a nasál nás do svejch útrob; i když v maskáčích, stali se z nás zase jedni z mnoha. Ale zážitkama jsme byli proti ostatním o dost bohatší.
 
 
KONEC
 
 
Praha, 29.4.2011