Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vandr na Vltavu - srpen 2008

31. 7. 2009
Vltava+Blatensko 2008
 
… tak jsme se konečne dočkali. Jako sáňky sněhu, jako třešeň ptáka nebo jako čekající ve frontě na banány banánů.
 
Den I.
 
Pan Brambůrek a pan Topinka měli páteční odjezd o to stíženej, že se museli poklonit jejich bohovi Walterovi a bijíce čelama do prachu podlahy kanclíku prosit o puštění brzo, protože vlak jel už ve 13:11; ale zduřilo se.
Měli jsme do kupé rezervaci, protože jsme očekávali velikej zájem fšeho vodáckýho lidu, ale nebylo to tak hrozný. Jen nám v kupé seděly dvě děti. A zrovna u našich oken. Ale protože Yedowa Chuže je tvor veskrze mírumilovnej, nechali jsme je sedět a ani jsme je nevyhodili. Z oken.
Posvačili jsme rumíka, otevřeli pivečka, vytáhli nástroje a už to jelo. Na chodbičce poslouchali lidi a bylo to dobrý. Jeden posluchač, vystupující tuším v Benešově, se dožadoval Pinkáčů. Zamastili jsme mu samozřejmě Wish You Were Here. Dojatej chlapík se loučil v slzách (nekecám).
V Rybníku jsme přestupovali do couráku směr Vyššší Brod – a ten už byl plnej různejch táborníků a vodáků a Yedowe Chuže a jiné chamradě. Proti nám seděla taková holčina zvláštního vzhledu – některým se líbila, některým ne. V chodbičce seděly děti – respektive puboši, mixovaný s dětma; prostě tábor. Většina si hrála s mobilama, prostě pokrok. Komentovali jsme jejich kecy vlastníma kecama a bavili jsme tím okolí. Ve Vyššáku jsme se vykulili a samozřejmě jsme museli dát iniciační pivko; Brambůrek a Topinka si dopřáli poblívku. No a hurá do kempu. Po nezbytným zaplacení fstupního poplatku a vyhledání místa, kam uchytit naší novou úžasnou hyper super hi–tech plachtu od Rouska, jsme se odebrali mezi lid český; popít, pojíst, možná pohrát a pasovat pana Topinku na plafčíka.
            Ve Vyšáku je kempová hospůdka podivná. Takovej stánek, u něj papundeklový stoly lavice – a dodatečně někomu kapalo na karbid, tak z vlnitýho plechu ještě dodělal střechu. Fronta jak na banány (viz. úvod) a lavice nařachaný lidmama. Ale zrovna se u jedný udělalo místo, tak jsme se nahrnuli. Šikmo za náma nějakých chlapík trápil kytaru, ale nijak moc pozornosti na sebe nepoutal. Mrkli jsme na sebe – to se muselo změnit. Natěšený jsme byli teda fest.
            Když jsme svlažili zlato v hrdle zlatem ze štuců, vytáhli jsme prkna, pan Topinka měch a lidé, hurá. Během asi tří písniček to tam bylo naše a hrálo se a zpívalo, až se Vyššák zelenal. Chlapík odvedle drhnul tu svojí a culil se jak měsíček na hnůj. Utvořilo se kolem nás klasické kolo zpěváků a píčů. Ale nás zajímala squadra squaw, sedivší u lavice před náma. Díky našemu neobyčejnýmu hudebnímu nadání, alkoholu a zejména neúnavnýmu infiltrátorovi Topinkovi jsme záhy utvořili družbu. Poňivač vděčný poblikum vyjadřovalo sympatie paňákama a pivama, bylo nám za chvilku mlhavo a tak se nám ty kočky líbily. Já jsem se držel svýho kopejtka, anžto duch paní Vajíčkové s malým Vajíčkátkem se vznášel nad mou řepou; a díky neklamným domestikačním znakům, jako je pupek ve tvaru Řípu, ostříhaný nehty, čistý triko a Vládnoucí prsten na pacce se se mnou bavil jen jeden chlap, kterej si mě pamatoval – ten se teda Alzhajmra bát nemusí – z hraní s HroozyBandem z kladenské hospody U Spalů z před 14 lety!!!!!No dobře no, tak teda vedle mě projevovala náznaky debaty taková pěkná Nšo-či, ale protože byla mamina malýho prcka, tak jsme se bavili o prc…cích. Na jedné fotce od Papa Raciho Brambůrka jí vnucuju fajfku dědka, ale to je jedinej náznak jakýhokoliv kouření.
            Postupem doby se osazenstvo roztančilo i na stolech a vůbec jsou z toho večera pěkný taškařicový fotky. Pan Topinka byl odvlečenej neznámo kam, většina lidí už pro chlast neviděla na panáky a repertoir byl vyčerpán, stejně jako my – takže konec a basta a fidli.
            Sbalili jsme s panem Brambůrkem přístroje, dali pac a pusu děvám a krokem mírně nejistým jsme se vydali k plachtě. Čas od času se ze tmy vyřítil opilý pan Topinka a s kříkem „Šukat, šukat!“ zase zmizel. Vida. Ani se nepochlubil, že umí polsky. Určitě hledal plachtu.
Zalehli jsme. Za hlavou nám šuměla řeka, kterou budeme od zítřka krájet pádlama. Za nějakou chvíli zadupaly pomotaný nohy, cosi šustělo a štrachalo, do toho se ozývalo mumlání a pochechtávání, doprovázené jen těžko srozumitelným „šukat“, pak na plachtu shora cosi dopadlo, pan Topinka se mezi nás uvrtal zabalenej ve spacáku a hotovo.
Občas jsem pootevřel oko a jen napůl registroval, že poprchává.
 
            Den II.
 
Zvuky nedočkavejch okolních stanařů nás probudily. Teda – mě a pana Brambůrka, pan Topinka spal, jako když ho do Jégrmajstra hodí.
Ještě neočočkovanejma očima jsem se díval na plachtu a přemejšlel, co to na ní, kua, je za divnej stín. Takový véčko. Skoro jako něčí gatě.
            Pršelo. Ne nijak silně, ale tak.
Kolem dokola byl cwrkot. Lidi vstávali, pojídali, popíjeli, některý už čuměli na řeku a cejtili se jako námořníci. Vstávali jsme z mrtvejch a opatrně se začleňovali do světa. Pak už bylo jasný, co je to na naší plachtě. Topinkovy kraťasy džínový, toho času mokrý jak fras – po ranní rose a poprchávání. Na plachtu byly položený za účelem uschnutí, což se jaksi úplně nepovedlo.
Museli jsme se hnout pro raft. Pan Topinka byl ještě zalezlej a že bude hlídat. Vydali jsme se s panem Brambůrkem pro škuner. Cestou nás zdravilo hafo lidí, ale my jsme je  nepoznávali….
Na výdeji plavidel byli dva mladý kluci-brigádníci, autobus s pádlama, vestama a sudama, všude kolem kánoe, gumáky a rafty. Štrúdl lidí a chaos; brigádníci lehce nestíhali. Jednoho jsme odchytili a že ne, že nejdřív musíme ke stánku pro výdejku. U stánku fronta dvě. Vystáli jsme si, obdrželi nabádání, jak se k tomu gumovýmu pokladu chovat, výdejku a kartu stálýho klienta, opravňující koupat se v řece, chodit na břeh na záchod, pádlovat a dělat přiměřenej bordel. Vrátili jsme se k výdeji lodí. Jeden výrostek vzal hadici a poslal hélium do vyfouknutý gumový placky, která se jako zázrakem změnila na … malej gumovej člun, tak pro tři lidi max. „No moment – máme zaplacenej čtyřmístnej River, což tohle není.“ „Ale jo, to je vono,“ děl výrostek. „Gdepak. Tohle je tak pro tři lidi bez věcí. Tam se nevejdeme. Chceme River, kterej jsme rezervovali.“ „Nic jinýho tu nemám,“ snažil se nepřesvědčivě smlouvat kluk. A bral roha, obsluhovat další lidi. „Takhle teda ne. Obstarej nám River a žádná řeč se nevede. Jestli ho tady nemáte, tak ho koukejte přivézt z další loděnice.“ Kampak s tím na Yedowku. Co mladýmu zbejvalo. Po chvíli konečně před náma ležel krááásnej River. Vzali jsme tři pádla, tři sudy a vláčeli raft k plachtě. Vítězství.
Pan Topinka už částečně debordelizoval místo a protože neměl co dělat, hrál si s opicí, co mu seděla na krku; a okukoval ženskou část posádek.
Protože hlad, vyslali jsme se s Brambůrkem do vsi pro jídlo a pití. V sámošce jsme chtěli ještě vzít Topinkovi papundeklovou Šakíru, propagující nějakej výrobek; aby se měl s čím v lodi mazlit a neobtěžoval kotrče. Ale přitroublý prodavačky nám Šakíru nechtěly dát, tak jsme koupili jen plastovou bedýnku na cennosti, chleba, salám, Colu a Fantu na bolavej mozek a rum náš vezdejší. Ve vesnici to setsakra žilo, všude vodáci a turisti a jiná chamraď.
Pan Topinka nás už čekal s hotovým kafatem, čímž nám velmi posloužil.
Stáli jsme u řeky a už se tam viděli. Kolem to jezdilo o 106. Najednou shora vidíme, jak ke břehu zajíždí kánoe s dvěma typama, silně pod obraz. Pak jsme nějak sledovali všechny vysmátý xichty ostatních vodáků; a najednou shora jede osamocená kánoe a ze břehu se k ní snaží dočvachtat jeden z těch ožralů. Ale rychlá voda a promile v krvi dávaly jasnej výsledek lovu. Kolem jela další kánoj s mladou pěknou háčkem (holčina byla zabalená jak pumpa, protože pršelo a nebylo úplně teplo) a mladým kotrčem. Tak typos volal: „Chyťte mi tu loď !“ A holka: „My nemůžem, my sme na vodě poprvé!“ Řehtali jsme se, protože to byla výmluva dne. No, ale ožrala si nakonec pomoh sám a ani do vody nespad, takže jsme o scénu ztratili zájem.
Posilnili jsme se rumem, dobalili, vyfotili zadkorys jedné ženy, položili raft na vodu, naházeli do něj sudy, a nástroje, zabalený do megaodpadkovejch pytlů, uvelebili se do raftu v pak do budoucna již standardním umístění – pan Brambůrek na zadním pravoboku, pan Vajíčko na zadním levoboku, pan Topinka na předním pravoboku (většinou) a Ahoj! do proudnice. Pan Topinka si mokrý kraťasy roztáhnul po čumáku raftu, ať se mu usušej. Ale jak krápalo, tak se mu skoro usušený kraťasy zase namokřily.
Hnedkajs si to k nám štrádila loď se všelijakou posádkou a jestli nemáme ruma. Vyměnili jsme si ochotně tekutiny a chvíli soulodili. Byli to nějaký Moraváci (toto není xenofobie, ale popis), některý celkem pěkný a některý pěkný a mladý, který nepily rum, ale cosi. Hned jsme se ptali, co ty mladý holky pijou. Na mojí poznámku, že asi panenskej olej, se znalá část soulodě chechtala. Taková pěkná tmavovlasá Moravačka se ptala, co to máme v těch igelitovejch pytlech. „Odpadky, my jsme říční popeláři. Jestli máte nějakej bordel, tak nám ho sem hoďte,“ vysvětlili jsme pravej důvod naší plavby.
S řehtáním se povolili a protože jich bylo víc a hlavně pádlovali, tak nám odjeli. Tmavovláska se za náma otáčela a svítilo jí v očích.
Po několika pokusech o pádlování jsme se oddali driftingu, nejhezčímu způsobu plavby. Kolem nás míjely kocábky, gumáky a raftíky. Všichni byli rychlejší. Jednak proto, že měli rychlejší stroje, jednak, že jich bylo třeba víc – ale hlavně: pádlovali. My tak polehávali, pokuřovali, popíjeli a očumovali pěknější části posádek. Všichni byli ještě zblblí a odevšad se proto ozejvalo v jednom kuse „Ahóóój!“ Taky jsme zdravili, hlavně bodrým „Dobrý den“ (ačkoliv některý ortodox vodáci po nás za to hodili nevraživý kukuče. Ale uznejte sami – když se sjede bambilión plavidel fšehodruhu, to „Ahoj“ je po pěti pikosekundách k nesnesení) a pěkně po španělsku „Buenos Aires,“ neboli „Dobré větry.“ Holek teda jezdilo, jen co je pravda. Dokonce byly quidění i čistě ženské posádky. Div nám nevypadly bulvy. Samozřejmě jsme ještě probírali první večer; ten úúúúžasnej AjnKeslBuntes, kterej jsme rozpoutali. A taky minuty slávy a obdivu, kterej si někteří z nás užili dost a dost.
Střídali jsme pádlování s driftem (v poměru 1:9) a pomalu sunuli raftík po hádvěó a i když naše rychlost rozhodně nečechrala panu Topinkovi chlupy na řepě, začalo bejt jasný, že původní plán – totiž spát u Veverek, je kravina jak veverka, ponivač je to tři a půl námořní míle, takže prd. „No nic – až budeme chtít, tak to zapíchnem,“ nedebatovali jsme o tom nijak obšírnějc.
To už nám první volej taktně naznačoval, že se bude něco dít; byl to jez Bílej mlýn- myslim, že jsme ho dali rovnou; jenom jsme se zhoupli na začátku šlajsny,protože jez má vysokou hranu. Další tři kilometry občasnýho píchnutí a zase volej – a to už jsme byli na Herbertově; před náma už bylo srocení lodí a jinech kocábek (třeba velkýho voru, luxusně vybavenýho sedátkama z kina, dělem na přídi, pirátskou vlajkou a jinejch propriet, který do světa hlásaly, že posádku netvořej zapšklý introverti). V klidu jsme přirazili ku břehu, že to půjdeme omrknout. Ne, že by se nám na raftu něco mělo stát, ale jistota je kulomet a taky se přes nával stejně nedalo projet. Na bočnici jezu Herbertov (vyznačujícího se dřevěným skluzem, po kterým se lodě nezadržitelně šoupaj do dlouhejch peřejí) stálo hafo lidí a fandili posádkám, který s větším či menším úspěchem sjížděli šlajsnou. „Hm...tak na to jdeme,“ nebylo na co čekat. Nevim, jestli pan Topinka byl trochu rozechvělej, nebo ne – každopádně pro širokej, těžkej, nafukovací raft, zatíženej panem Brambůrkem (docent), panem Vajíčkem (přescent), panem Topinkou (půlcent a něco navrch), harmonikou, kytarama a třema sudama neznamenal Herbertov ani zdaleka výzvu. Ačkoliv vodáckej průvodce tvrdí, že po skluzu následuje „úzký kanál s téměř 300 m dlouhými peřejemi o obtížnosti WW II (slalomová trať),“ raft se jenom trochu zhoupnul, dvakrát o dno zapískal šutr a byli jsme z toho pryč. Ale i tak jsme se zubili na celý kolo. První větší zašplouchání je vždycky krásný. Až pak jsme se začali řehtat: herbertovskej zabalák se přesunul na páně Topinkovy kraťasy, takže byly potřetí mokrý jak hadr na podlahu.
Za Herbertovem řeka vjíždí do lesa; kroutí se, voda má dobrej proud a je na co koukat (jakože příroda, to, že se očumujou a komentujou pěkný háčky, se rozumí samo sebou). No a za chvíli už jsme míjeli Veverky. Představu, že bysme to pro dnešek zapíchli a utábořili se, jsme radši hned zapili rumem a pádlovali dál. Z Herberovat sem je to jedna a třičtvrtě námořní míle, takže jsme se ani nestihli zapotit. Jo – málem bych zapomněl: tou dobou už dáávno přestala padat voda zhůry a na obloze se rozjasnil puchejř, takže bylo obstojně teplo. Píchali jsme, píchali...a bylo načase protáhnout dřevěný údy; k tomuto účelu bezvadně posloužilo občerstvení po pravoboku. Zakotvili jsme, dali pivko, zakouleli očima nad přiožralym uřvanym chlapovi (rozbil i nějaký sklo a dělal vůbec rotyku – stál ve frontě a předváděl za zády jakýsi ženy, že jí rozbije hlavu pěstí a podobný výstupy). Taky dva zmaštěnci s ujetou lodí z Vyšáku přikodrcali. Zase pod parou, oči jak králíci a pro změnu si dali pifko. Nemělo cenu se dál zdržovat – jen jsme ještě mrkli do mapy a trochu přemejšleli, kde to zapíchnem; ale pan Topinka měl jasno: tam, kde bude nějaký to pohlaví.
Pak se řeka trochu otevřela, podjeli jsme typickej kamennej most a hele, Rožmberk. Zakotvili jsme na pravobřehu, v občerstvení si dali smažáka a kafe a nechali krásnej Rožmberk za zádama. Teda – nebylo to takhle lakonický, on je v Rožmberku jez s takovou delší, úzkou šlajsnou – sotva jsme se do ní s raftem vešli, při průjezdu pěkně hvízdaly gumový boky o kamenný zídky šlajsny. Ale fpoho. Během chvilky jsme Rožmberk nechali za sebou a za zatáčkou se po pravý straně objevil kemp. Jednak jsme měli žízeň, jednak jsme chtěli probrat, jakže to bude s tí spaním – tudíž i kemp obhlídnout, jestli se bude dát.
Kemp U Nojdy je klasickej – takže pár dřevěnejch boudek se vší možným (hajzlíky, občerstvení, suvenýry atd., a dlouhá hospoda s dřevěnejma stolama a lavičkama – na každý straně s výdejním okýnkem, aby to neměla druhá strana daleko. Uprostřed kempu plácek se stanama, za nima parkoviště pro motorový bejky. Uvelebili jsme se v hospodě s pivama a obhlíželi situaci. Počasí bylo pěkný – ještě svítilo sluníčko a bylo dusno. Kemp nevypadal špatně, ale ani extrémně dobře. Jenže – co by člověk od kempu chtěl, že jo. Vedle nás seděli čtyři trempi – tři chlapi a ženská, taková Miss U Nojdy, ale z roku 1845. Od pohledu sympatická jak podebraná pata. Drhli starý španělky, všechny songy dávali od céčka a ta krasavice pronášela inteligentní komentáře a celkově to vedla; vybírala písničky a nejvíc nahlas zpívala. Podle všeho se večer bude hrát. No nazdar. První mínus – s těma bysme se nechytli do noty. Zejména pan Topinka prudil, že ještě dál, že tam to bude lepší, že tam bude víc lidí a větší příležitost – to mu určitě napovídal jeho nerozlučnej přítel pindík.
Popíjeli jsme pivka a hloubali a hloubali, až se pustilo do prudkýho deště; vážně prudkýho. Ve vteřině se umyla zem a svět dokola, ze střechy padaly vodopády a na řece se dělaly velký kola od prudkejch kapek, dokonce ještě nějaký lodě s vodákama schovanejma v igelitu kvapně dojížděly. Mezi nima i ta první parta, co jsme s nima soulodili – co jejich porcelány pily panenskej olej. Rychle rychle pod kryt hospody, a už „Ahóój, muzikanti!“ Pronesli jsme pár všeobecnejch vět, ale pak si oni tlachali mezi sebou a my potřebovali dořešit ten problém, kde přespat. Celkem jsme s panem Brambůrkem nebyli proti, i s tím, že by se hrací večer asi nějak vyvrbil. Pan Topinka odešel meditovat na hajzlík, pěkná Moravačka z první party na mě házela pohledy (dlouhý) a úsměvy (pěkný), ale co jí to bylo platný: pan Topinka se vrátil, obrátili jsme do sebe zbytek piv a hurá do proudnice, ponivač teda jedeme dál, no.
Vjeli jsme do pěkný přírody. Tu a tam peřejky, tu a tam šutr, voda tekla a byla pohoda; ale slunce už šlo dolu, tak jsme za to vzali – protože další kemp byl podle mapy docela daleko, tak jsme to odhadli na nějakejch pět mil; a trefili jsme se skoro přesně (bylo to 6 a kousek) - a pádlovali jsme statečně, naplno a dlouho – voda odstřikovala od pádel, i pan Topinka se zasadil o rychlost a fakt to byl dobrej sportovní výkon. Minuli jsme Čeřín, i osvěžovnu U Fíka a dojeli k Zátoni. Ale nijak zvlášť nás příležitosti k táboření nelákaly, hlavně pan Topinka si to pojišťoval: „Tady ne, že jo?“
Ale protože čas pokročil a měli jsme žízeň a převlečenou žízeň (hlad), zapíchli jsme to v kempu „Vltava“ Ukotvili jsme raftík u břehu a šli to obhlídnout. Vltava je megakemp, velikánskej; dřevěný chatičky, velký parkoviště, velký stanoviště (jako plac na stany), velká budova se sprchama, hajzlíkama, velká hospoda a velkej plac s lavičkama a tak. Hlava na hlavě a nikde žádnej flek. Co teď, kua? Courli jsme se kolem chatiček – za nima už bylo jen pár stanů a trochu rozbahnělej cíp vysekaný trávy; při troše skromnosti celkem dobrej flek, těsně pod stromama. Dotáhnul jsem raft vodou zpátky pod místo, vytáhli jsme ho ven a zrobili áčko: podepřeli jsme ho pádlama, že udělal stěnu, a přes něj natáhli plachtu a ukotvili v zemi klackama. Najednou pan Brambůrek začal obcházet kolem a zatoulal se za stromy; vrátil se s nakrčeným nosem a povídá: „Tak tohle je pěkně zasranej kemp. A my musíme bejt nejblíž u těch hoven.“ No jo, mezi stromy vedla cestička do přírodní latríny, jak se x lidem nechtělo chodit sto metrů na hajzlík do civilizace. A akorát se zrovna vraceli dva puboši a dost nechápavě čuměli, kdože si to chce ustlat na hnoji. Ale nebylo to TAK strašný. Mezi dva stromy jsme natáhli šňůru na mokrý hadry, vzali krabici s cennostma, nástroje a šli k hospodě. Trošku fronta, ale protože bylo dost personálu, dalo se to. Objednali jsme piva, paňáky a nějakej asi smaženej sejra nebo co. Snědli jsme to a pan Brambůrek začal jevit známky punku: nesmál se, mlčel a měl vodnatý oči. Když poprosil mě, coby samozvanýho doktora výpravy, o nějakej ten ibík, bylo jasný, že se zdekuje a půjde si lehnout. Tak jsme s panem Topinkou dali nespecifikovanej počet paňáků a piv, já zatím přetahoval struny na kytaře, když tu přines s jednu rundou zprávu: dneska je tady profi kapela. A taky, že jo. Na pódium nastoupila blůgrásová kapela Modrý trenky a rozjela to ve velkym – moc a moc pěkně jim to šlo. Pan Topinka to nevydržel a že jde vstát pana Brambůrka z mrtvejch, aby z toho taky něco měl. „Vem mu i kytaru!,“ zařval jsem po něm. Čekal jsem, pozoroval okolí, zpíval si s kapelou, ale nějak to bez kluků nebylo vono. Trochu jsem si brnkal do písniček a když už jsem se chystal, že se na to vy... a půjdu za nima, přišli. Pan Brambůrek už vypadal fpoho, dokonce i pivo dal. Muzika mu taky evidentně dělala dobře, vytáhl kytaru a brnkal si taky. No a když kapela vyhlásila přestávku, tak pan Topinka zmáčknul měchy a hráli jsme my. Normálně naplno. Když se kapela srotila a sebrala nástroje, utnuli jsme to a přenechali to profíkum a mezitím dali pivo. Za chvíli to kapela zase stopla a my za to vzali; lidi už nám začali tleskat, protože jsme přeřadili z blůgrásu na rockovější notu; dokonce, když zase nastupovala kapela, tak po nás muzikanti čuměli a nechali nás dohrát song.
A při další předávce si už zpívali taky (teda mimo mikrák). A jak už bylo piv dost a tím stoupla kuráž, tak se k nim postavil i pan Topinka a zamastil typický blůgrásový sóla na tahací harmoniku. Když to kapela asi v půl jedný zakončila, lidi na nás normálně doráželi, ať hrajeme my. To se ví, že jsme se nenechali dlouho prosit. Dali jsme všechno možný a byl to nářez, přřidal se k nám takovej chlapík s ostravskym přyzvukem, kterej zpíval, že Střihavka hadr. Hrálo se tak intenzivně, že panu Brambůrkovi ruply tři struny – ta poslední někdy v půl čtvrtý, takže hotovo, ještě rundu na rozloučenou a díky; a konec, hospoda to zapíchla a my taky, vyřvaný, vyhrátý, zmaštěný, spokojený. Zalehli jsme do spacáků (všichni pospolu, pan Topinka výjimečně nic nehledal) a i přes jemnej smrad, linoucí se zpod stromů, jsme usnuli a jenom pracky nám ze sna škubaly, jak jsme i ve stavu mimo pádlovali.
 
 
...
 
Probudil jsem se, že co je, kua? Pan Brambůrek byl taky hore – ono totiž celkem vydatně pršelo. A zlotřilej Topinka si lehnul naštorc, takže řepu měl na Brambůrkovi a hnáty na Vajíčkovi. Sice jsme ho vzbudili, aby se opravil, ale byl mimo a opravil se jen trochu. No co. Zaregistroval jsem přes pivní mrak na mozku, že mám od mokrýho spacáku vlhký nohy; tak jsem se stočil do menšího umrlce a umřel.
 
            Den III.
 
            „....mokrý haksny, vono snad chcalo nebo co.“ Dobré třetí ráno. Ještě mžilo. Měli jsme mokrý konce spacáků, jak jsme měli fajfky vystrčený zpopod plachty ven. Ale už bylo teplo a dralo se i světlo. Vylezli jsme a mhourali do okolí. Kemp se celej balil a odjížděl – tu na lodích, tu už v autech. I na řece začalo bejt živo; jak jsme balili, sledovali jsme cwrkot. Před náma dělal nezaměnitelnou stopu v proudu šutr, jenom mu trošku špice vykukovala. Ale celá pravá strana řeky čistá a volná. Bůhví, proč si to všichni, ale VŠICHNI zkušený mořský vlci namířili přímo na ten šutřík. „...jo jo, ta voda....ahóóój...BACHA VOLE ŠUTR!!!!!!A sme na něm, kua...,“ – to samý v tisíci obměn jsme slyšeli co chvíli. Pak už jsme to sledovali a řvali na ně: „Vodní kámen, to je prevít!“
            Jak jsme dobalili, vzali jsme nezbytný cenný věci s sebou a šli na snídu (a na záchůdek), když už jsme byli v tý pidlivizaci. Sice byla u hospůdky fronta, ale vystáli jsme si pivko a gulášovku. Pan Topinka se dokonce vysprchoval, aby těm komárům na vodě víc připomínal konvalinku než kravský hovno. Najedli jsme se, vycídili huby, spláchli to pivkem, nalodili všechny krámy – teda: dělal jsem frajera, že hodim sud do raftu. Ale jo, trefil jsem se, ale sud se překotil o zadek raftu a zahučel do vody; a hned si ho bral proud. Já už v suchejch věcech hurá do vody pro ten blbej sud....samo že jsem se umokřil a vysloužil si řehot ze břehu. Počásko se umoudřilo – zase pálil puchejř.
            Plavili jsme se, v hubách fajfky a cigára, jen větřík občas líně pohodil pirátskou vlajkou na zádi. Kolem jela nějaká loď a jakýsi dítě se ptalo: „Mami, proč má ta lebka červený oči?“ „No….aby tě líp viděla, a pádluj!,“ zazněla klasická odpověď.
            Jak tak driftujeme a točíme se na vodě, najednou k nám z houští připlavala kachna. Chudák si myslela, že něco dostane, nebo že raft sežere, nebo aspoň proklovne. Pan Topinka jí začal házet drobky z chleba a to kachnu navnadilo, že málem zobala z ruky. Začali jsme si dělat srandu, že jí vezmeme pádlem naplocho, nebo že jí pádlem podebereme, hodíme do raftu a uškrtíme. To už kolem jezdily jiný lodě; ostatní vodáci to viděli a fandili nám (a pokřikovali různý hesla o obědě a my jim to vraceli, takže vznikla prdel).
            Jeli jsme fakt pomaloučku – no jo, třetí den je kritickej a mohla vzniknout katastrofa. O to dýl jsme obdivovali nevšední krásu papírny ve Větřní a o to míň jsme pádlovali na volejích. Ve Větřní jsme pochopitelně i sjeli jez - o tom, že jsme sraftili občas nějakej ten jez, se ani moc nerozepisuju – ono na raftu to člověk fakt nějak nepostřehne, protože všechny průjkezdy jsou stejný: přijedeme k voleji, zapíchneme to na konci fronty, jdeme to obhlídnout, pokejveme moudře řepama, vlezeme do raftu, nasměrujeme špici tak nějak na střed, vjedeme do toho, zabalák vyšplíchne co-to vody na Topinku, chechtot, jízda dál.
            Odpoledne se chýlilo (aby ne, když z Vltavy jsme vyjížděli po jedenáctý hodině) a pomalu jsme přemejšleli, jak to uděláme. Nechtělo se nám do Spolí, protože to je velkej kemp, plnej lidí – a to bylo to, co chtěl pan Topinka. Debatovali jsme o tom, až jsme dojeli ke kempu Vltavan u Papouščí skály. Vytáhli jsme raft a šli na pivo. Kemp byl ošklivej, obehnanej plotem, poloprázdnej a mrtvej. Dívali jsme se do mapy, že bychom eventuelně nechali v kempu raft a šli do Krumlova, ale díky remcání pana Topinky jsme si začali uvědomovat, že tady asi fakt ne. Tak jsme ještě hodili raft na vodu a sjeli až do Spolí, kde bylo – světe div se – milión lidí. Jedinej, kdo se culil, byl pan Topinka.
            Odnesli jsme raft na volný místo, postavili ho na bok a udělali zase „áčko,“ V tom přišli akorát tři kluci, který od vodáků vybírali kempovný. „No….vy asi nejste studenti, co?“ Místo odpovědi jsme se jen zasmáli hlubokejma hlasama. „A ten váš…..stan…..tak jak to napíšeme?Napíšeme, že to je áčko a že jste studenti, takže dostaneme 165 korun, nejnižší cenu.“ Poděkovali jsme a byli rádi, že byli kluci moudrý. Jinak by dostali raftem přes řepy.
            Vzali jsme nástroje a krabičku a šli na pivo a jídlo. Ve Spolí je velikánská jídelna, toho času byla prázdná – jen pár lidí. Najedli jsme se, napili a pan Topinka se šel podívat po cestičce zpátky do Vltavanu, jestli se situace změnila. Dali jsme s panem Brambůrkem kostky a karty; dokonce mi padlo šest jedniček. Pan Topinka se vrátil, hlásíc, že ve Vltavanu je prd a zaplať pánbůh, že jsme ve Spolí. No co už.
            Večer pomalu zhasínal světlo nad vodou a jídelna se zaplňovala. „Ahój, jak dopadla kachna?“ ozejvalo se co chvíli. A „ahój, muzikanti, co bude dneska?“ Jo jo, ta popularita. Začali jsme se pomalu hecovat, jestli vytáhneme nástroje – ale vtom jsme si všimli, že o dva stoly vedle přinesli nějaký vodáci kytaru. „To dáme dokopy,“ řekli jsme si. I oslovili jsme tu partu – a že jo, coby ne. „Ale musíte mi to naladit a nemám strunu,“ smlouval umělec. Vyměnil jsem mu teda strunu a naladil a začalo se hrát. Kluk nebyl špatnej, ale trochu nedržel rytmus a taky písničky moc neznal – takže po chvíli jsme už zase hráli sami. Zabrali jsme do toho a celá jídelna za chvíli zpívala. Dokonce tam byli nějaký Holanďani nebo co – tak těm jsme zahráli nějaký anglický drtě a pokecali s nima (čímž jsme si vysloužili obdivný pohledy ženský části tý vodácký party, protože nečekaly, že se z nás vyklubou lingvisti).
            Pak pan Brambůrek prdnul strunu D, kterou už neměl v rezervním repertoáru (a ani já ne, protože jsem jí už měl navázanou), takže šmytec; ale stejně bylo už zejtra a už nás vyháněli. Rozloučili jsme se a šli do áčka – teda pan Topinka ne, ten si odváděl jakousi kořist. Popřáli jsme si s panem Brambůrkem dobrou noc a v duchu se každej z nás pomodlil za pana Topinku, aby nenatahal do raftu nějaký pohlavní nemoce.
 
Mezi dnem III a dnem IV.
 
            „… ty vole, co je?“ Ale nic, jenom se ke mně přicucnul pan Topinka a haxny strčil k panu Brambůrkovi. „Gde si zase byl?Dyť už je skoro světlo!“ „Játopvimzjtra, teďduspáááááát……..“
 
            Den IV.
 
            Samo, že se Topinkovi nechtělo vstávat, když přišel někdy k ránu. Ale nakonec musel, co by taky dělal jinýho – a taky kolem se už začaly hejbat stany a šramot se stupňoval. Zrobili jsme s panem Brambůrkem snídani: hi-tech japonský nudle z pytlíku; vypadalo to jako červy a omáčka, dodávaná s tím, jako červí krev; k tomu chleba náš vezdejší - trochu vlhkej a trochu okoralej; a salám paprikáš, trochu zapařenej, vlhkej a okoralej. Divím se, že jsme po tom netrhali dvířka hajzlíku.
            Pojedli jsme a pan Topinka dokonce dovalil kafe. Večer prej sbalil jakousi ženu, dovedl jí do stanu (jejího!) a asi se tam snažil strčit jí jazyk do pusy nebo nějakou jinou topinkovskou čertovinu, když v tom přišel její kluk a pan Topinka musel přes balkón utíkat. Prej ale ty vodáci, co s náma hrál jejich kámoš na kytaru, to zmáčkli na lavičkách těsně nad stanama a hráli do půl šestý (z čehož museli mít lidi kolem ve stanech taky půl šestý). Holt mládí; taky jsme na Muzice v Rokycanech hrávali do druhýho dne do dopoledních hodin.
            Co teď? Jasně – wír machen dý raftpauze a jdeme omrknout Krumlov – z kempu přes dřevěnej mostík (a pod ním šlajsna). Ale kam s krámama, přeci neponeseme raft na zádech? Tak sem šel do loděnice se přeptat, zda by nefungovali i jako úschovna – stejně jsme do lodenice museli, abychom oznámili, že raft vrátíme až v Boršově.
            V budce seděla příjemná mladá slečna, která nám ochotně ukázala …… jo – ukázala nám, kam máme raft skovat a bagáž že si můřeme nechat u ní v budce (aby taky ne, když jsme měli raft pučenej od tý samý firmy, která loděnici provozovala, tak jsme byli víajpí.). Přeburlakovali jsme to tam a jen tak nalehko vyrazili do města. Ponivač se šlo kolem hradu, udělal jsem pánům Topinkovi a Brambůrkovi pěknou fotku z dovolený v parku, pak nás pan Topinka vyfotil, jak hledáme v koši na odpadky nějaký jídlo. O kousek dál se u hradní brány fotila jakási rodinka – tak jsme se s panem Brambůrkem postavili za ně a nasadili filmový úsměvy (jestlipak jim ta fotka vyšla??). Prošli jsme Krumlov křížem krážem, koupili strůny do kytary, omrkli nějakej ten obchůdek a zaběhli na oběd; restauračka na břehu řeky, takže výhled na vodáky, co projížděli kolem, pivko, dobrá velká porce jídla (nezdravýho a s hranolkama, jak jinak) a káva na čistym záchodku s papírem a vším potřebným) – cestou k němu se šlo kolem fotogalerie slavnejch osobností, který se tam asi šly taky …. jako my (třeba Karel Bůh). Dobré to bylo.
Taky jsme v Krumlově dodrželi tradici posílání pohledů do práce; pohledů, ze kterejch tam všichni vrtěj řepama a valej bulvy. Letos to byl pohled se třema medvědama, text byl: „Brum brum brum brum brum brum brum brum brum brum brum Brumbrum. Vajíčko, Brambůrek a Topinka.“ Ještě jsme se cestou z restaurace zastavili na lávce nad jezem – no jasně: x lidí, dole x vodáků, většina se koupe. Klasika.            
            Ale hodina pokročila, museli jsme vyplout, abysme ještě něco ujeli. Vrátili jsme se do kempu, vyzvedli raft, naházeli do něj věci (už jsme měli v balení do odpodkovejch košů grif) a vzhůru na krumlovksý jezy. Ten první byl samozřejmě úplně fpoho – jen byl úzkej a raft pískal, jak bokama dřel o stěny šlajsny; a průjezd městem na řece byl ideální pro pana Brambůrka, kterej vytáhnul foťák a zvěčňoval si okolí. A přišel druhej jez. Dlouhá úzká šlajsna při levém břehu a na jejím konci vysokej zabalák. „Jedem, žádný čumění,“ a jak jsme do toho vjeli, na konci přes špicu lodi vyšplíchlo na pana Topinku o něco víc, než obvykle; lehnul si před záplavou na záda, aby ho to neocákalo a nohama zespodu nakopnul kytaru pana Brambůrka, která elegantním obloučkem vzala dráhu přes bort do vody. „Ty vole!!!!“ nahnul jsem se za ní, ale kytara plula doleva a raft doprava, takže jsem nedošáhnul; ale to už pan Brambůrek vyskočil a šipkou hupnul jako Mič Bjukenen pro svůj majetek. Zajeli jsme k pravýmu břehu – mokrej pan Brambůrek se jal kontrolovat škody. Ale kytara, pečlivě utemovaná ve dvou odpadkovejch pytlech a vlastním futrálu nenabrala ani kapičku, takže jediná voda byla na statečným Brambůrkovi. Vyždímal se, poskládali jsme věci v raftu bezpečnějc před dalším případným kankánem a vyrazili do proudnice, protože hlavní moment nás čekal: jez u Jelení lávky, tradičně obsypané turisty. Přemejšleli jsme, jestli neuděláme nějakou šou – třeba, že pan Topinka bude hrát na harmoniku vídeňský valčíky a my s panem Brambůrkem, maje fajfky dědka v hubách, budeme ve stoje pádlovat neohroženě skrz jez.
            Jenže pan Topinka po posledních událostech s téměř utopeným nástrojem nechtěl o ničem ani slyšet, takže jsme jez sjeli suše, šedivě a standardně – ale bez kolizí. Prokličkovali jsme Krumlovem a nechali ho za sebou – a před náma byl vlastně poslední úsek do Boršova, takže jsme se domluvili, že to zapíchneme v Koruně a do Boršova dojedeme až zejtra, protože tak jsme měli raft půjčenej a co ho budeme vracet dřív, když nám přirost k srdci.
            Ani nevím, jestli jsme cestou stavěli na pivo – možná jo. Každopádně řeka mírně zvolejnatěla, tak jsme museli víc pracovat; vodáků jezdilo nezmenšené množství (samý „Ahóóóóój“) a krajina kolem byla pěkná. Vody bylo trochu míň – často jsme drncali o šutry, protože navíc k ostatním lodím jsme byli těžký – teda pardon: měli jsme vyšší výtlak. Zakroutili jsme se teda kolem Sedmi špicí; pak poslední ostrá zákruta a dojeli jsme k vysokému mostu: na něm z dálky svítil billboard: „Necvakli jste se na krumlovských jezech?“ a jak jsme přijeli blíž, začala troubit siréna. „Co to sakra……,“ přestali jsme pádlovat a zírali na sebe jak jelimánkové. A v tom se z trubek , schovanejch ZA billboardem, takže nebyly vidět, začala lejt voda po celý šířce řeky, takže se tomu nedalo uniknout. Prostě osvěžující srandy kopec. Hlavně za deště to musí bejt prdel k popukání, když tě zlejou navíc.
            Ujeli jsme ještě kousek, když v tom se před náma objevilo plavidlo, plující JEŠTĚ POMALEJŠ, než my. Už si přesně nepamatuju, jestli to byl gumovej člun, raft nebo kánoe – myslim, že to byl raft nebo gumák. Na něm zvláštní skvadra azůra: dva chlapi; jeden prostovlasej, druhej dlouhovlasej kudrnáč. Asi tři děti – jedna holka a dva kluci (cca 10 – 13 let). Motali se po řece a pokřikovali na sebe a chechtali. Pomalu jsme se došourali k nim a hned na ně, jestli nechtějí rum. Chtěli, a dali za to víno a slivovici. Tak jsme soulodili a chlastali.
            Dlouhovlasej kudrnáč byl správnej řízek, pro hovno a prdel nechodil daleko a měl ty správný hlody: „Jó, tady na vodě jsou krásný kundičky. Ta kdyby plivla na brousek, moh´ bych pokosit celou louku…“, „…lítá tady jak papír od sekaný“, „…děti kurva pádlujte, nebo na vás zavolám strejdu Kulínksýho, smradi“ a podobně. My jsme s glosama taky nezůstali pozadu a za chvilku už to bylo vyprávění všech možnejch a nemožnejch historek. Hlavně kudrnáč Radim; byl to totiž basák rockový kapely Menhir. Zároveň jsme komentovali všechno a všechny dokola, takže za chvíli se k nám přidaly ještě další lodě a už nás bylo hafo. Volej už byl nesnesitelnej, takže driftování a pití všem přišlo vhod. Tu a tam někdo zabral pádlem nebo kormidlem, abysme nerejdovali do houští, na šutr nebo na břeh. Mezitím ten prostovlasej zkoušel fotit na malym digitálním automatu, ale spad mu do vody – sice ho hned vylovil, ale Radim se chechtal, že takhle už toho utopil hodně.
            Když jsme vyprávěli, jak jsme hráli ve Vyšáku, Radim přikyvoval, že tam byl taky a s tím povídal o tom, že s Menhirem hrajou na konci týdne kousek od Českejch Buděk, že máme určitě přijít. Ale to už nás pomalu začal brát proud jezu u Zlatý koruny; nejdřív jsme si dělali srandu, že to projedeme v soulodi, ale nakonec zvítězil rozum a projeli jsme to spořádaně. Teda – spořádaně: bezvlasej kamarád Radima nakonec na jezu ten foťák utopil, protože při průjezdu jezem udělal nějakou baletní kreaci a spad do vody; foťák měl v kapse u košile a tak věnoval digitální technologii rybám.
            Před náma už byl vidět most, kemp je hned za ním na pravoboku. Přistáli jsme a vyhlídli si hned flek na naše raftový áčko – Radim a jeho parta šli za strouhu kousek od nás. Postavili jsme to a šli se najíst a napít, protože po tom pití v soulodi jsme měli vyschnuto. U občerstvení sice byla fronta a bylo celkem obsazeno, ale přece jen jsme našli volnou lavičku pro nás a pro Radima. Ten už se tou dobou vítal se svojí přítelkyní. Dali jsme k jídlu nějakej dívčí sen (nebo smažák, už nevim), poseděli, popili a šli se mrknout na raft. Tou dobou už dorážel zbytek vodáků, takže se kemp docela dost zaplnil; měli jsme štěstí, že jsme přijeli těsně před tím štrůdlem. Domluvili jsme se, že večer zahrajeme – a taky jsme tak udělali, ale bylo přece jen znát, že jsme hráli předtím dost, takže to nebylo úplně ono, i když se to lidem líbilo. Radim mezitím odtáhnul svojí kost do stanu, aby jí vysvětlil, o co přišla; i zbytek skupiny byl nějakej unavenej, lidi si dost povídali mezi sebou a díky tomu, že jsme ještě popaňákovali, jsem toho měl dost a šel si lehnout. Pan Brambůrek a pan Topinka se prý ještě přidali k nějaké partě pubošů a trochu pařili, ale pak si i pro ně přišla smrt.
 
Den V.
 
            ….jsem otevřel víka a protože jsem věděl prd, kolik je hodin, vytáhnul jsem mobil, moje jediný měřidlo času. Pan Brambůrek byl taky vzhůru a jak mě viděl, šel svojí krabičku zkontrolovat taky, jestli mu náhodou někdo neposlal zdravici; a začal se vrtět, otlapkávat se a ohledávat okolí svýho spacáku, nadzvedávat klobouk a jiný kouzla a čáry. „To není možný….dyť jsem ho dal sem….,“ čímž zahájil velkou pátrací akci, do který se nakonec i zapojil probudivší se pan Topinka. Fajn, peněženku měl v krabici na cennosti, kterou jsem měl u sebe já (anžto jsem šel do hajan jako první) – ta trůnila vedle mě. Ale mobil byl pryč, ani dovolat se na něj nešlo – „Litujeme, ale pan Brambůrek momentálně není přítomen,“ dokola opakoval umělej hlas slečny v mým telefénu.
            Tak nás nějakej hajzl prohrábnul, když jsme spali. Ještě jsme prolezli místa, po kterejch pan Brambůrek prošel – nikde nic. Samo, že nálada byla pod bodem mrazu. A jak jsme balili rozhrabaný a povytahovaný věci, zjistili jsme, že nejen mobil, ale i jedno pádlo a sprej na opalování byly pryč. „Kurvy jedny nenechavý,“ svorně jsme nadávali jako špačkové. Zrovna se ze stanu kousek od nás vyklubal Radim; když jsme mu řekli, co se děje, počastoval neznámýho hrabku několika vybranejma slovama. Ale víc ani on, ani my dělat nemohl – a mimoto už potřebovali vyplout, takže jsme se rozloučili a předali si kontakty.
            Čert vem krabičku, ale kontakty fuč. A čim se budeme, kua, natírat? Akorát si spálíme mordy, brblali jsme. Pádlo….pádlo – pan Topinka stejně jenom fackoval vodu, takže to je fuk – ale přece nebudeme platit zálohu!Pak mě napadla spásná myšlenka: hned nad náma byla loděnice, tak jsem se šel zeptat, jestli někdo nenašel pádlo. „Von nám ho totiž někdo v noci ukrad, ještě s mobilem,“ povídám klukům, který vydávali a půjčovali lodě. „Aha….no nikdo nic nenašel, sory.“ „Hm, a nevíš, kolik se platí za ztrátu pádla?“ „No asi pět stovek, ale víš co?Vem si z tý hromady,“ projevil nečekanou vstřícnost jeden z kluků.
            Aspoň něco. Dali jsme smutečního panáka, pojedli nějakou snídani (jejíž převážnou část jsem vyklopil na zem, když jsem chtěl dát mlsně koukajícímu panu Topinkovi ochutnat; byl jsem pěkně doběla nas….štvanej) a s nenávistnym pohledem opustili Zlatou Korunu. A to jsme se na dnešní den těšili, protože jsme v cestě měli i legendární Koští (= kemp U Maringotky); před x lety jsme tam byli s bandou lidí z firmy na vodě, pomáhali tam stavět klouzačku do vody a prožili tam super dva dny: hraní na novodurové trubky coby didgeridoo, chlastání „Větru z Koští“ což je úžasný pití ze zelený + francovky; a jiný taškařice.
            Ale s každým záběrem pádla se nálada trochu pozvedla, hlavně pan Brambůrek byl už celkem v poho a tak jsme za chvíli zase byli už ta stará, vyřehtaná sestava typů na Riveru. Řeka nás plavila tu po volejíčku, tu zašuměla do kroku; tu se jelo po rovnym úseku, tu do serpentýnek. Přibejvalo šutrovitejch míst a vody ubejvalo – občas jsme se k všeobecnýmu veselí neplánovaně zastavili a museli dát haksny do vody, odstrkat raft na hlubinku a pak teprve pokračovat. Řeka pak zase pro změnu zpeřejkovatěla – kolem krásná příroda a kopec vodáků (jako ostatně každej den, Vltava je bohužel komerce jak blázen) – a jak už papundeklový cedule na stromech nějakou dobu naznačovaly, za zatáčkou se na pravým břehu zjevilo Koští.
            Achach, i sem už pochopitelně pronikla vůně prachů! Kde byla ta malá loučka s jednou maringotkou, třema lavičkama, jedním týpý a malou pecí, slepenou z břidlice? Tady že se nesmělo kdysi tábořit a my byli první, kdo si tam spaní načerno vyškemral? Posekaná louka s bambiliónem stanů, dvě nebo tři maringotky + krytá jídelna se strým piánem (na který pan Topinka ale nechtěl zahrát), všude lavice a stoly, velká pec na placky, krytá plachtou a k ní ze dvou stran fronty jak na banány; k občerstvení fronta jakbysmet a lidí moc a moc a moc. Ani ke břehu se moc nedalo přirazit. Rozhlíželi jsme se kolem a vůbec nic jsme nepoznávali. Až na Bušmena, kterej (už bez dredů a bez bederní roušky, kdysi jeho jedinýho oblečení, což se zejména ženskejm zamlouvalo) s partou mladejch kluků pekl placky jak o život; i my jsme si dali, ale nijak jsme se nepřipomínali, to nemělo už asi cenu. I pivkem jsme smočili krky, sedli jsme si k jedný lavici, kde se zázrakem udělalo místo. A měli jsme výhled na dlouhej stůl, kterej byl jako zázrakem jedinej neobsazenej. U něj stála krááásná holčina, ve sportovním, ale setsakra značkovým, na uchu mobil a cosi vyřizovala. Když domluvila, houkla na obsluhu z občerstvení a najednou začali na stůl nosit mísy s naaranžovaným ovocem, mísy se salámama a mísy se sejrama, víno a nealko – prostě, oči přecházely, a nejen naše – celý Koští vejralo, co to, kua, je.
            Od řeky najednou přicházela parta lidí – skoro jako dvě nebo tři rodiny, takový vyfintěný-nevyfintěný; a zasedli k tomu rohu hojnosti. No jo – byli to Holanďani, podle toho, jak na sebe chrchlali; ta pěkná holčina byla delegátka nebo jak se teď ty společnice jmenujou, která Holanďanům zařizovala vodu. Takhle se to teda dělá v jednadvacátym století. Dopili jsme, ještě nevěřícne zavrtěli řepama, skočili do raftíku a odjeli z toho Václaváku. Mezitím dojíždělo spousta dalších lodí.
            Driftovali jsme dál, a už jsme pomalu začali probírat, jaký to bylo; neklamný znamení, že se blíží konec vodní části vandru. Boršov už byl nedaleko, ale přece jen ještě nemělo smysl to nějak rozebírat. Spíš mělo smysl rozebírat žízeň, protože sluníčko pálilo statečně a odráželo se od vody na mordy, takže červený jsme byli jak vařený humry. Propluli jsme kolem Dívčího kamene – sice přímo na kameni nějaký dívčí nebyly, ale v jednom poloprázdnym kempu jsme nějaký viděli – hrály volejbal a pan Topinka se zubil a chystal se ke skoku.
            Po dalších několika mílích, mělčinách a fajfkách se na levým břehu se zjevila osvěžovna „U Rybů“,  takže nebylo, co řešit – dali jsme pivko, kafe a párky. Když jsem si sundal na chvíli šátek, clonící mojí pleš před úpalem, tak se zbytek posádky chechtal, že teď fakt vypadám jako pan Vajíčko: ksicht rudej, čelo a pleš bílá. Poseděli jsme, omrkli mapu a už chystali trasu dál, protože do Boršova to bylo, co bys raftem dohodil. Nalodili jsme se, předrncali bejvalej jez, teď spíš takový peřejky, ale vzápětí brutální volej; neklamný znamení, že je před náma poslední jez, a to Zátkův mlýn, kterej se nejezdí, ledaže by se někdo chtěl odpravit na onen svět.
            Přenesli jsme raft a nikam to nehnali, protože poslední úsek, poslední necelá míle, poslední průjezd pod mostem a na levoboku velkej kemp, s příhodným jménem „Poslední štace,“ a kousek dál na pravoboku menší, kde jsme opustili našeho skvělýho zelenýho kamaráda, náš raftík, kterej si možná oddychnul, ale možná taky ne. Líně jsme přebalili bagáž, vysušili a sbalili plachtu, vyhodili odpadky, vyfotili se, odnesli raft mezi ostatní a AHOJ. Vůbec se nám nechtělo, stejně, jako ostatnímu hafu vodáků, který končili, jako my. Zařadili jsme se do proudu lidí, jdoucích jediným možným směrem, a to na vlak. Bylo odpoledne, slunce pálilo a řeka nám zpívala za zády.
            Jenže to nebyl konec, to byl začátek suchý cesty. Došli jsme ke šraňkám a tak akorát je podběhli, protože začaly svítit ty červený světla – což rozdělilo skupinu vodáků, mezi který jsme se přimotali. První část šla sice dál, ale otáčeli se a hulákali na ten zbytek: „Dělejte, už to jede!!“ Akorát, když jsme docházeli k perónu, tak první část vodáků obstoupila výpravčí a prosila jí, aby eventuelně počkala s vypravením vlaku na tu druhou skupinku, uvězněnou za šraňkama. „No to ale nejde,“ durdila se výpravčí, „kdo zaplatí jako zpoždění? Máte chodit včas!“ a v tom přijel vlak na Prahu. „Prosim vás, ten vlak jede kam?“ ptáme se výpravčí. „Do Prahy.“ „A jede přes Budějice?“ „Jo, jede přes Budějice.“ „A je tam přípoj do bla bla bla?“ zdržovali jsme. „Potřebujeme jet dál a tak.“ „Tak moment, já se vám podívám,“ řekla výpravčí a šla si pro jízdní neřád. „Rychle, zavolejte ty ostatní,“povídáme těm vodákům; nakonec to teda stihli všichni. Výpravčí nám řekla, co jak kam jede z Budějic, ale v tu chvíli už to bylo jedno. Vlak odjížděl s dvouma minutama, což v polích jistě dohnal. Panu Topinkovi zapípal mobil v kapse. Poprosili jsme ještě výpravčí, jestli by nám u sebe nenechala na chvíli věci, že si jenom zajdeme na pivko. „Ale jo, dejte to sem za dveře,“ řekla ta ochotná paní.
            Kousek od nádraží je hospoda u hlavní cesty a protože i přes večerní hodinu ještě pálilo sluníčko, pivo bylo nejlepší řešení. Seděli jsme venku u takovýho bílýho plechovýho stolku, poklidil jsem mezitím doma a vytáhli jsme mapu, co a jak budeme dělat. Že se chceme přesunout někam k Blanskýmu lesu, bylo jasné, teď šlo o to, jak zaútočit. Pan Topinka si čet nějakou sms. „No – zkusíme třeba přejet do Třísova, kdysi jsme tam byli a bylo to dobrý, kousek od hospody je koupaliště, tak se můžeme ještě vycachtat a eventuelně tam přespat,“ nic lepšího nás nenapadlo. Do Třísova to bylo pár zastávek. Pan Topinka se tvářil nějak divně, asi se mu stejskalo po raftu.
            Vrátili jsme se na vokzál, vzali bagáž, nastoupili do vlaku a převezli se do Třísova. Zastávka byla furt stejná. Hospoda v Třísově má strategickou polohu – je na konci vesnice a jde se do ní furt do kopce. Nohám, zvyklejm sedět, to jedno nebylo – a taky bylo ještě teplo, takže k hospodě jsme dorazili splavený. Dali jsme pivo, černý a dobrý, s jídlem jsme měli štěstí, protože za chvíli už by se na nás hezká slečna vrchní vykašlala. Dokonce jsme si mohli nabít telefény, zahrát kostky a licitovat, co budeme večer dělat, protože třísovská hospoda byla mrtvá.
            Ještě ke všemu pan Topinka vytasil zlou novinu: po smsce se s ním rozešla jeho holka, takže měl náladu tak akorát se zmastit a hlavně: bejt mezi lidma, aby přišel na jiný myšlenky, nebo nejlíp myšlenky nemít žádný. Co teď? Všude daleko. Ale pan Brambůrek teda navrhnul. Že bysme se mohli po červený vrátit do kempu Zlatá Koruna, zahrát a zmastit se tam; a druhej den bysme to měli z Koruny přímo na Kleť, nejvyšší to kopec v Blanským lese. „Tak jo,“ rozhodli jsme se, zaplatili a vyšli už do pokročilýho večera. Nejdřív se šlo fajn – po asfaltce podél trati až do takový chatový osady. Osadníci zhusta seděli u táboráků, opejkali buřty a jinou havěť a všelijak si užívali teplej večer. Pak nás cesta dovedla do Plešovic – dali jsme chvilku odpočinek, osvěžili se a šli dál. Cestou jsme samozřejmě probírali většinou nenadálou Topinkovu situaci, ale k ničemu jsme se nedobrali; maximálně k tomu, že ženský jsou stejně hadí plémě. Z Plešovic cesta spadla k řece a do lesa, pomalu přestala bejt asfaltová a taky se dost zúžila. A nakonec jsme ještě přelejzali po skalách, tak jsme se divili, jak to, že to je značený jako cyklostezka. To už ale přes les prosvítaly světýlka Koruny. Prošli jsme vsí, zabočili na most a to už byl znát cwrkot. Kemp byl plnej lidí a hučel do noci. Prošli jsme bránou a přišlo nám, že jsme tady byli před rokem, a ne včera. Jídelna u občerstvení byla plná - a zhruba uprostřed si akorát vykládali svoje krámy jacísi muzikanti, průměr 50+, chlapy i ženský. Shodili jsme nástroje a bagáž na našem klasickým místě, pozdravili se s nima pokyvem řepy a hned byli vyzvaný, abysme to taky rozbalili, což koneckonců bylo to, co jsme chtěli. Muzikantům to hrálo pěkně, bylo vidět, že mají rádi blůgrás a že mají něco odehráno a odezpíváno. Ale ani my jsme nezůstali pozadu, pan Brambůrek ukazoval, že ne nadarmo je hlavní zpěvák a tvořil hru, takže se z toho záhy utvořil velice pěknej večer. I lidí poslouchalo dost, a i takovejch, že špatná nálada panu Topinkovi nevydržela dlouho.
            Pomalu muzikantům docházel dech; prej na vodě dost hráli (některý dokonce i v tom velkým kempu Vltava, kde se pan Topinka infiltroval s harmonikou k profi kapele); takže to zbylo na nás. Ale co: pití bylo dost a posluchačů taky, tak jsme se do toho obuli. Nakonec to dopadlo tak, že někdy kolem třetí většina lidí odpadla a zůstalo takový jádro asi 15 mladejch holek – to už ale odpadnul i pan Topinka. Sesedli jsme se tak nějak blíž k sobě – já a pan Brambůrek na židlích a holky proti nám, no dočista koncertík. Hráli jsme už potišejc, komornějc a pomalejc, došlo i na Medvědy a podobný zvířata, ale úspěch jsme měli, byla to fakt pěkná noc. Jedna holčina chtěla zahrát od Medvěda Sedmikrásku; a protože byla hezoučká, překřtil jsem jí na Sedmikrásku, což se neminulo účinkem, akorát to bylo úplně jedno, páč já už jsem starej otec.
            Hráli jsme do svítání – někdy kolem sedmý ráno jsme se rozloučili, Sedmikráska mi věnovala poslední krásnej úsměv a pohled a šlo se do hajan. Přemejšleli jsme, že nemá smysl někam chodit, ale divně naprdnutej pan Topinka sebral harmoniku a že v kempu spát nebude. No dobře, dobře, nemusí bejt zas tak zle; vylezli jsme z kempu ven, rozhlídli se a pěšinou vyrazili k nejbližšímu lesu. Po několika metrech stoupání jsme vpravo nad sebou uviděli takovou plošinku, tam jsme rozbili Záhoře a zahořeli. Už bylo docela světlo, protože bylo asi osm hodin.
 
 
 
            Den VI.
 
            „…kolik je?“ Bylo po poledni. To stačí. Zvednout zadky, sbalit, prvně na vandru zvolit fýrera a hurá do stopy, anžto dnes nás čekal výstup na Kleť. V Koruně ve vesnici jsme ještě zašli do hospody – zvenčí nevypadala nic moc, ale měli zahrádku, útulno, dobrý pivo a skvěle vařili; dali jsme si jídlo a měli nacpaný pupky, protože toho bylo moc a moc. Funíc do mírnýho kopečku, zastavili jsme se ještě v sámošce a nakoupili nějaký jídlo a vodu – a šli po značce, červený. Vedla k nádraží, ale nádraží stálo na kopci a sluníčko na nás pražilo, takže s báglama, nástrojema a těžkejma pupkama se nešlo úplně dobře. Došli jsme k nádraží (asi po druhý hodině) a tam byla značka na hospodu; jenže hospoda byla zavřená, teda ve dveřích byl naštorc smeták a zevnitř se ozejvaly zvuky. Stejně jsme zkusili zaťukat, jestli by nám neprodali pivo. Objevil se chlap a říká: „Co chcete?“ „Šéfe, moh byste nám natočit tři rychlý piva?“ „No to ani náhodou, je zavříno, copak nevidíte? A já jsem tady sám a vařim, jsem teda v kuchyni a nedostanete nic.“ Hmmm, ochota. Ale aspoň tam měl takový posezení venku; tak jsme si sedli a že si na chvíli odpočineme. Vytáhli jsme karty a mastili to o sirky. Za nějakou dobu se otevřely dveře a vrchní už jiným, mnohem přátelštějším hlasem zkoumal, jestli to pivko fakt chceme. „No jasně, a ne jedno,“ dostalo se mu odpovědi z našich horkem slepenejch mord.
            Nad pivem jsme se pak dověděli překvapivou novinu: pan Topinka se rozhod jet do Prahy zkusit zachránit svůj vztah. Sice jsme se snažili mu vysvětlit, že je to asi kravina, ale chápali jsme to a tak, když na přejezdu v dálce houknul vlak, jsem mu řekl, že jestli ho chce chytit, tak musí máknout. Stihnul to a celkem dojel do Prahy v rekordním tempu; ale stejně nic nezachránil – což sem ale vlastně nepatří.
            Takže jsme zůstali s panem Brambůrkem a vůbec se nám nechtělo jít, měli jsme trochu zkaženou náladu – ale přece kvůli tomu nekopneme vandr pod stůl, že? Dopili jsme piva, koupili do zásoby do petflašek a vyrazili po červené na Kleť. Nejdřív šla cesta celkem fpoho, ale od samoty Kokotín šla kolmo na vrstevnice a kopec se střídal s výživným kopcem a krpálem. Takže když jsme se dovlekli na Kleť, bylo už asi půl osmý, my byly splavený jak koně a haksny se nám třepotaly jak tibetský vlaječky. A ještě ke všemu kleťská restaurace zavírala někdy v pět odpo, takže všude zamčeno a zalýgrováno.
            Sedli jsme si na malou terásku pod zamčený vstup na rozhlednu a dívali se do mapy, co a jak. A v tom se průduchama z kuchyně, která byla de facto pod náma, začala linout vábivá vůně pečené kachničky. Chvíli jsme mlsně rozebírali kachnu s knedlíčkem, zelíčkem a vychlazenou plzničkou, ale uvědomili jsme si, že si jen škodíme. Obešli jsme tedy okolí a našli jednak turistický posezení – dvě lavice a stůl pod stříškou a jednak takový pěkný místečko opodál. Udělali jsme si na sezení véču – nějakej chleba, paštika, salám a pivo, poseděli, pokecali, povzpomínali na pana Topinku a připili si na jeho zdraví, štěstí a dlouhá léta, ale pak se nám začala klížit víka, protože na dnešek jsme toho moc nenaspali a ještě jsme toho měli dost po výstupu. Takže rychle rozdělat ležení a zalehnout.
 
Den VII.
 
            Pro změnu jsme vstali dřív, krátce po sedmý hodině, ale to vůbec nevadilo. Spalo se krásně, vzduch voněl a po ránu byl ještě trochu chadnej. Udělali jsme si snídani (hlavně kafe!!!), trochu pofotili a mrkli do mapy, kudy že dál. Vymysleli jsme, že obejdeme celej Blanskej les: teď na Brloh, pak přes zříceninu kostela na Kuklově dál na Sedm chalup a přes kopce to celé obejít. Trasa by byla, takže už jsme na nic nečekali a vyrazili z Kleti dolů. Cesta šla pěkně lesem a víceméně ve stínu, což bylo dobře, protože vedro bylo veliký; kolem televizního vykrejvače po modrý směr osada Rohy se slibným názvem Nová hospoda. Jak tak jdeme a tlacháme, uviděl pan Brambůrek houbu, čímž došlo k neplánovaný přestávce a hledání. Bylo jich celkem dost, naplnili jsme jima pirátskou vlajku s lebkou a skříženejma hnátama, z čehož pan Brambůrek udělal pěknou kompozici na foto. Asi po šesti kilometrech jsme vyšli z lesa a to už jsme byli v Rohách. Jak jsme byli ze stínu pryč, vedro na nás udeřilo plnou silou. Kam se schovat? Proti nám přes silnici byla pěkná dřevěná čekárna na autobus – spíš domeček než čekárna, protože měla dveře i okna. Dali jsme si věci dovnitř: sice tam bylo vedro taky, ale aspoň trochu stín. Pan Brambůrek vytáhnul vařič a uvařili jsme těstoviny s houbama. Bylo toho hrozně moc a navíc to bylo i dost sytý, takže jsme si pochvalovali, jak dobře jsme se nadlábli. Takže dál jsme vyrazili pohodovým tempem a nebylo nutný spěchat, protože bylo na co se koukat; silnice šla po návrší, ze kterýho jsme viděli roztroušený polosamoty a osady Janské Pole a Rychtářov, pole, lesy, louky a nad náma slunce, prostě typický léto, jak z kalendáře. Do idyly chybělo jen, že název Rohy – Nová hospoda se k ničemu nevztahoval, maximálně k lepší a radostnější minulosti, protože žádná hospoda nikde nebyla, snad až před náma v Brlohu; proto jsme ostatně sešli z turistický stezky a šli po silnici se posilnit.
            Cesta se rozdělila ypsilonkem a levou větví seběhla do údolí, kde se začervenaly brložský střechy. Hned na kraji městečka visela na lampě cedule, lákající do hospody „U stadiónu.“ Hospoda to byla pěkná, klasicky vybavená dřevěnýma stolama a lavicema a za pípou obtloustlej vrchní, kterej nám načepoval vynikající vychlazený černý piva, aby nám rostly svaly. Vytáhli jsme kostky, zapálil jsem si k tomu fajfku a jestli si dobře vzpomínám, naložili jsme tam každej čtyři kousky, jen to hrklo. Pěkně jsme se rozseděli a rozpili a zřícenina Kuklov se nám pomalu začala ztrácet v mlze. Spíš nás začala zajímat značka koupaliště, kolem kterýho jsme měli jít. „Jo, i tam je takový občerstvení, pivo tam čepujou,“ prozradil vrchní. Hodili jsme bágly na záda a mírně nejistým krokem prošli od stadiónu podél potoka po asfaltový silničce přes několik zatáček až k živýmu plotu, za kterým bylo koupaliště, teda bejvalá hasičská čerpací nádrž, momentálně koupaliště. Občerstvení bylo udělaný z betonovýho domku; jedna místnost jako malá hospůdka, venku udělaný posezení pod slunečníkama. Seděli tam nějaký místní lidi, už starší, který po nás pokukovali a dělali narážky na muziku. Dali jsme si pivko, čímž vyrovnali klesající stav alkáče v krvi, vysvlíkli se do trenek a hupli do chladný vody. Super. Už osvěžený jsme dali další pivko a začalo bejt jasný, že odtud asi nepůjdeme. Taky jsme se dali trochu do řeči s místníma; jakože odkud, kam a tak podobně. Na několik nesmělějch dotazů o hraní jsme odpovídali povšechně; nejdřív jsme se chtěli najíst. Tak jsme se ptali vrchního, jestli bysme tam mohli kdyžtak přespat (vidina večerního koupání nebyla zas tak špatná, po tom horkým dni). „Ale jo, to není problém,“ vyšel vrchní vstříc. „A něco k jídlu byste tady neměl?“ zajímali jsme se. „Teď ne, kluci, ale jestli můžu doporučit, tak ve vsi v jézéďácký jídelně dneska prodává řezník svoje výrobky, a určitě tam má i guláš.“ To neznělo špatně, tak jsme si u koupaliště po dohodě nechali věci a nalehko šli do jézédé.
            Pře jídelnou byl znát cwrkot: lidi vycházeli a odcházeli, některý nesli tašky. Uvnitř jídelna klasika: umakartový stoly a židle, výdejní okýnka. Výběr už byl trochu omezenej, protože lidi jsou nenažraný, ale nakonec jsme si vybrali: pan Brambůrek si dal salám s octem a cíbou a já mix světlý a tmavý protekce, taktéž s cíbou a octem. Dost dobrý; libový, čerstvý, voňavý. Koupili jsme ještě štangli turistickýho, abychom měli na večer, na nakrájení. S tím obuškem jsme se vrátili zpátky na koupák. Parta místních, už odpočatá a vesměs převlečená, už nás čekala. Sesedli jsme se, kecali, seznamovali se a potykávali si – třeba s Jirkou, vrchním a  majitelem v jedný osobě - a nakonec přece jen vytáhli kytary a dali se do toho.
            Bylo to perfektní hraní; všichni se moc bavili, hlavně chlapík Petr s manželkou Mílou (Petr, jehož rodiče byli původem ze Sudet a tudíž neměl k němčině daleko, nás překřtil na Waldaufa a Vlacha) a člověk jménem Vlastík, kterej když se dozvěděl, že se jmenuju stejně jako on (teda – ne pan Vajíčko), tak měl hroznou radost, kterou mi dával najevo hlavně paňákama.
            Petr s Mílou nás přemlouvali, abychom šli spát k nim domů, přece nebudete, kluci, spát venku jako nějaký pobudové. „Pospíme si, Míla zejtra navaří oběd a pak se rozhodnete, jestli půjdete dál, nebo co.“ „Proč spát vedle postele, když můžeme spát na ní, že?“ shodli jsme se a pozvánku přijali. Ještě jsme se dozvěděli, že zejtra tady bude svatba – nějaký místní. „To by bylo něco, kdybyste jim zahráli. Takový muzikanti, jako vy, tady ještě nebyli. Tak zůstaňte, kluci,“ přemlouvali nás všichni. Uvidíme, pravidla vandrů sice hovoří jasnou řečí, ale pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Petr s Mílou nás autem vyvezli na jejich chalupu, ještě jsme chvilku brnkali u nich doma, ale přece jen – alkáč a pozdní noční hodina udělaly svoje. Uložili nás do podkroví; nad mojí postelí byly uložený na drátěným sušáku bylinky, který mě i panu Brambůrkovi opojně voněly do chrápání.
 
            Den VIII.
 
            Ráno raníčko v jedenáct jsme se zvedli. Míla už pobíhala po kuchyni, vařila čaj, vajíčka, krájela klobásy, salám, zeleninku – prostě snídaně jak v hotelu. Najedli jsme se a museli uznat, že po včerejšku máme lenoru jak blázen. Venku bylo vedro, nehnul se ani lísteček. „Tak co, zůstanete?,“ ptali se nás pořád. Ještě jsme nebyli úplně rozhodnutý, ale dost nalomený. Svatba…to by mohla bejt zábava. „Holt už se na tomhle vandru nikam nedohrabeme, maximálně ještě zejtra,“ rozhodli jsme se.
            Petr s Mílou se pochlubili chalupou, Petr, jako správnej kutil, umí dost dobře se dřevem i se zednickou lžící, takže zveleboval. Míla se stará o kuchyň i zahrádku, sbírá bylinky a jinou žoužel a z nich dělá šťávy, čaje a jiný chutný věci. Plán na dnešek: nasnídat se, umejt, vyrazit do hospůdky ke koupališti a zamíchat se do svatby. Co bude dál, nevěděl ani bůh.
            Na koupališti už bylo všechno připravený; výzdoba, pohoštění, Vlastík nutil prase do grilování a samozřejmě – pivo, i hned jsme si dali vyprošťováka a zasedli jsme na svoje vyseděný místa. Za chvíli přijeli svatebčani. Nerad bych, aby někdo obvinil Chüži z xenonofobije, ale svatebčani byli fakt seno-sláma. Taková načuřená dvojice, obtloustlej kluk s jasně se rýsujícím pivním mozůlkem, holka taková stará-mladá a v jiným stavu, k tomu několik svatebčanů v různým stupni rozkladu a to bylo všechno. Tvářili se, jak na pohřbu, zalezli dovnitř do hospůdky a byli ticho – a to fakt; prostě seděli a mlčeli.
            Chvilku jsme to venku probírali, ale spíš nám to přišlo k smíchu. Tak jsme dali paňáka na jejich zdraví, pivko, strčili jsme nějaký dobroty do huby a začali hrát a juchat. Nakonec se to totálně otočilo: svatebčani, který měli bejt veselý, byli jak přejetý, a náhodný kolemjdoucí pařili, jako by ta svatba byla jejich. V průběhu odpoledne se seběhly další zajímavý typy: například asi 85ti letej děda, kterej si ze všech utahoval, že on všechny přežije a že všechny nahází do koupaliště a že hrajeme pěkně blbě, jó počkejte, na narozeniny si pozvu Babouky a ty mě dají dechovku od podlahy; pak další děda, kterej ale měl už drobátko zteřelej mozek, neustále si něco brblal pro sebe a na všechny mířil prstem a dělal, že střílí; nakonec byl nemilosrdně vyhozenej mladým klukem, Petrovým synovcem, pomáhajícím ve výčepu brigádně točit pro tu svatbu. Přijela i Petrova dcera Milena, moc fajn a moc milá. Ještě přišli další obyvatelé a chataři a chalupáři, takže jsme hráli pro nějakejch dvacet-třicet juchajících lidí.
            Hraní se přehouplo přes půlnoc, přes jednu, přes dvě a už jsme měli vyčerpáno i načerpáno, tak jsme pomalu niněry uložili do pouzder. Petrův synovec začal jevit známky mírný alkoholický agresivity, ale pak vyzval pana Brambůrka k páce a tím se zklidnil, protože pan Brambůrek napřáh svojí pařátu, chvíli nechal toho kluka bezmocně zabírat a když se potřeboval pravačkou podrbat (protože v levý držel cigáro), tak lehoulince kluka přetlačil, čímž mu sebral choutky se do někoho srát. Někdy po pátý ráno jsme vyrazili autem! zase na Petrovu chaloupku i se synovcem a s Milenou – bylo nás v autě milión, ale dobrejch lidí se všude namačká dost. Na chalupě jsme s Petrem zůstali stát na zápraží, že počkáme na východ slunce. Ostatní nás označili za choromyslný tvory a zmizeli kdesi v útrobách domu. Dali jsme s Petrem ještě jedno pivo, cigáro a když se za lesem na obzoru slunce vytáhlo s prvním paprskem, šli jsme umřít taky.
 
            Den IX.
 
            „…zdar, kolik si myslíš, že je?“ „Nevim….poledne?“ „Jo, dobrá trefa……je půl druhý!!“ Vstali jsme nohama vzhůru. Ta vostuda, jestli už všichni seděj za stolem, naobědvaný a nás nechaj milostivě vyspávat opici takhle dlouho!Zespoda se ozejvaly hlasy, takže jsme se asi fakt uvedli v nejlepším světle. Ufff, dobrý: byli sice vzhůru, ale váleli se na posteli, že se vzbudili před chvilkou.
            Dali jsme pozdní oběd – bylo už po půl třetí – a mrkli jsme s Pavlem na sebe: pryč. Už tu fakt smrdíme dlouho. „Tak co, chlapi muzikanti, jdeme na jedno?“ „No – my už ale fakt jdeme, už jsme tady strašně dlouho a nechceme už obtěžovat.“ „Neobtěžujete, a jedno na cestu snad dát můžete, ne?“ „Asi ne, my chceme jít teď konečně na Kuklov a dál.“ „Ale na Kuklově je hovno, jedno pivo vás nezabije, a pojďte se rozloučit s Jirkou, ne?“ „Tak jo, ale fakt jen jedno. A dolu jdeme pěšky, abysme protáhli fajfky.“ „Jo, ale bágly vám Míla hodí autem.“ Cestou dolu nám Petr ukazoval všechno možný; okolí, hory, lesy, vilu majitele pily (kterýmu všichni záviděj prachy, ale nikdo nevidí, že ten chlap je tam včetně sobot a nedělí a dává těm lopatám práci) a jiný pamětihodnosti.
            Dole na koupališti už to žilo, v podstatě tam byli skoro všichni, se kterejma jsme propařili včerejšek a s některejma i předvčerejšek. „Co si dáte, pivko, že jo?“ a hned před náma stálo. Plzeň ze včerejší svatby……výborná. Seděli jsme a kecali a když už jsme měli třetí, začali jsme se na sebe culit, že TEĎ už asi fakt nikam nedojdeme, že vandr prostě skončí v Brlohu a hotovo. Ale v tom mi zazvonil mobil a maminka Brambůrková, že se nemůže dovolat svýmu synovi a kde jsme. „Mobil mu ukradli a jsme v Brlohu.“ a následovalo pochopitelně upřesnění lokality, protože Brloh může bejt všude, i doma. „My jsme v Jaroslavicích, to je kousek od vás, je tady vzpomínková akce, přijeďte, je tady spousta lidí, který zná pan Brambůrek z dob, když byl malej.“ Fajn – ale jak se dostaneme z Brlohu, kde dávají lišky gute nacht, do Jaroslavic? „Já vás vezmu do Budějic a tam si chytnete bus,“ řekla nám Milena. Bleskurychle jsme do sebe obrátili zbytek piv, mohutně se rozloučili s brložskýma, naházeli všechny věci do auta a buenos aires. „Tak nejdřív se prdelíme dva dny a pak zmizíme pěhem deseti minut,“ kroutili jsme nad tím řepama. Prostě vandr. Situace se otočí, jak plechovej kohout v uragánu.
            V Buďkách jsme měli kliku – bus jel asi za čtvrt hodiny. Sice jsme ho nejdřív hledali – na nový nádraží se musí vyjet na střechu nákupního centra, kde jsme se cejtili jak sloni v porcelánu, a pak si najít odjezdový stanoviště. Ale podařilo se a už jme si to busili přes Hlubokou kolem přenádhernýho Telemína do Týna nad Vltavou. Tam pro nás přijel Mirek, kluk maminky Brambůrkové. To bylo shledání! Naložili jsme se vrchovatě do Mirkova Pežota 205 a rachtali na břeh Hněvkovické nádrže, kde kdysi stávala vesnička Jaroslavice; tam pan Brambůrek páchal první lotroviny, aniž by tušil, že mu to zůstane na celej život.
            Protože rodáci a původní obyvatelé Jaroslavic měli smutnejch 20 let výročí od nesmyslnýho zničení a zatopení vsi kvůli přiblblý jaderný elektrárně, byly tam udělaný stany s občerstvením, malá promítací místnost, výstava fotek a pódium s kapelama, který zadarmo nebo za směšněj obnos hrály do tance. Maminka Brambůrková a děda Brambůrek se s náma přivítali na jejich zabraným místě – je to normálně malej pozemek, kde je starej obytnej přívěs, byly tam postavený nějaký stany a zaparkovanejch několik aut – všechno jejich známí a kamarádi. Vyrazili jsme hned na loučku u přehrady na pivo. Všude byl cwrkot lidí, který Brambůrkovic bezpečně poznávali a různě s nima švitořili. Samozřejmě, že dlouho prohlíželi výstavku fotek; některý byly z archivu Brambůrků. Nechal jsem je si povídat a na chvilku si sednul k vodní hladině, klidný a neprůhledně zelený. Někteří otrlci jezdili na lodičkách, ale nekoupal se nikdo, asi se všichni báli, že dostanou z prokvetlý vody smrtelnýho čmelíka.
            Za chvíli jsme se zase všichni setkali u stanů a vyrazili zpátky. Tam už plápolal oheň, kolem něj různě starý lidi – i starý, i mladý. Radovali se, že přijela muzika – tak jsme se občerstvili nějakým paňákem, pojedli něco dobrot a pustili se do toho. Bylo vidět, že jsme za vandr nelenili; měli jsme nahráno a nazkoušeno, takže přetáhnout lidi na naší stranu nebyl žádnej problém.
            Když se setmělo, děda Brambůrek s maminkou Brambůrkovou odjeli nocležit do Budějic. Pokračovali jsme v produkci a v pití, a to statečně. To už bylo určitě po půlnoci. Zůstala s náma u ohně ještě jedna holčina, Pavlínka; ale prudil jí její kluk, takže jsme jí zahráli několik písniček a musela se rozloučit a jít na kutě. My jsme mezitím hledali, co bysme ještě mohli vypít – všechno pivo, víno, whisky, fernet, magistra a podobně jsme poslali do našeho krevního oběhu – zůstalo Campari; i do toho jsme se pustili, ale bylo tak hnusný, že odolalo i našim vyprahlejm hubám. To už jsme nehráli, ale jenom hulákali do noci opilecký písně. Divím se, že ostatní, kteří spali kolem, nám to tolerovali a nedostali jsme něčím po řepě. Jenže: všechno vypitý a všechno sněděný znamená, že je konec pohádky – takže jsme si ustlali pod stromem na plachtě a umřeli.
 
            Den X.
 
            Už svítilo slunce a ostatní už se začali hemžit, čímž nám přerušili vyspávání. Vstali jsme, dali hromadnou snídani (dokonce někdo vytáhnul i ulitý piva, tak jsme se trochu vyprostili) a šli k vodě, zkusit se trochu vykoupat. Ženským se nechtělo, to je jasný, ale chlapi šli všichni. Sice voda byla tuhá a k ponoření bylo potřeba si vyhrabat důlek, ale osvěžující. Nasmáli jsme se, když z vody vylejzal Mirek: měl zelený fousy a vypadal jako Jožin z Bažin. Trochu jsme se opláchli čistou vodou, oblíkli, sbalili, rozloučili a Mirek, že nás vezme do Buděk; stejně tam musel za Brambůrkovic rodinou. Po trošce bloudění v rozkopanejch budějickejch uličkách nás vyhodil před nádražím. Vlak jel asi za hodinu, tak jsme si koupili lístek, zašli do hospody na jedno, poseděli, probrali uplynulý dny a nastoupili do vlaku. Byl plnej, a dost. Ale měli jsme štěstí, našli jsme prázdný kupé a zkusili i chvíli hrát, nějaký Kameloty a věci, který jsme kupodivu na vandru nehráli, ale moc se nám už nechtělo. Sice odezva od cestujících byla, ale to už bylo jedno. Kupé se stejně nakonec úplně zaplnilo a až do Prahy nikdo nevystoupil.
            V Praze jsme došli do práce, kde jsem měl schovaný auto – odvez jsem pana Brambůrka domů a dostal pozvání na kafe a koláč, tak jsem přijal. Vyprávěli jsme naše zážitky a aspoň na chvíli ještě vrátili zpátky.
 
            Než nás zase sebere všední stereotyp.
 
 
KONEC
 

Náhledy fotografií ze složky Vltava 2008