Jdi na obsah Jdi na menu
 


Oslava - květen 2001

23. 3. 2016

Čas plyne. Je to pro něj nejlepší skupenství. Občas je tuhej, občas zaprší, ale plyn je fakt super. Nejlíp se rozpíná, nejlíp se dá stlačit, smrdí a vůbec – proč to sem motám?

Asi proto, že jsme se plynně propili, projedli a prorachejtlili přes Silvestra a kdo by to řek? Rovnejma nohama jsme skočili do dvacátýho prvního století a do třetího tisíciletí.

Jsme v budoucnosti.

Nekonají se žádná ufa, žádný lety zakázanou rychlostí, všechno je při starým. Nikdo Yedowce nenatřel střechu, nikdo neumyl okna, všechno je na svým místě. To je asi ten nejlepší stav věcí, kterej může bejt. A protože žádnej politik nezrušil krásný tři dny květnovýho volna, vyrazili jsme na vandr. Po delší debatě o cíli jsme se rozhodli poctít místa vpravdě historický, čili řeku Oslavu u Brna, tradiční místo výjezdů brněnský trempský základny.

               V sobotu ráno jsme z Hlaváku frčeli do Kolína a přes Kolín a Námešť nad Oslavou do Rapotic. Cesta byla obyčejná a moc jsme toho nenahráli, snad vůbec nic. S sebou jsme měli obvyklou občerstvovací sestavu baget a piva. Z Prahy jsem odjížděl s dost bolavým kolenem, takže jsem pajdal úplně stejně jako d´Pejrak. Ani náhodou se teda nemohly konat turistický maratóny, maratóny, maratóóóńy...

               Kdo si z kamelotích písniček Rapotice představuje nějak idylicky, más smůlu; je to naprosto normální a obyčejná vesnice, hodně mrtvá a hodně nudná. Prošli jsme od zastávky kolem domu zbohatlíků k hlavní silnici na Brno, kde nás čekala hezká hospoda. Dali jsme přesdržkovou polívku, nějakou baštiznu, sem tam to pivo a já odpočíval s kolenem.

Po výborným obědě jsme mrkli do mapy, i když to tak nutný nebylo – po silnici do Ketkovic, po červený na Ketkovák a pak se uvidí. Pomalým, kulhavým krokem jsme ukrajovali tříkilometrovou cestu do Ketkovic, když tu náhle kolem projela bílá felície AEY 71-10, auto brněnskejch kolegů! Vytáh jsem mobil a hned volal, kdože se to prohání služebním autem daleko od všech zákazníků.

Franta Hopjan, že má v Ketkovicích tchýni, tak tam jel. Náhoda jak blázen.

               Došli jsme do Ketkovic, ale žížeň byla větší, než touha vidět Frantu, takže jsme zapadli do knajpy, klasický, vyzdobený umak-artem. Seděli jsme za dveřma a pozorovali cwrkot u protějšího stolu, kde se nacházela velká rodina na „slavnostním obědě;“ několik chlapů, několik žen a dcera, poměrně hezká, která na Brambůrka vrhala pohledy a když odcházeli, řekla „Čau,“ čímž dala podnět k vytvoření torie pomluv, neboť jsem prohlásil, že Brambůrek může bejt rád, že jsem u toho byl zrovna já, protože jinak by mohla vzniknout pomluva, že se na vandru vyspal s nějakou pipinou.

               Po pivku jsme se osvěžený vydali přes vesnici směr legendární to zřícenina. Cestou jsme fakt našli Hopjanovo auto, tak jsme mu na stěrač dali prudící cedulku od Yedowky a šli jsme dál.

Jelikož na mapě se červená rozdvojovala, zeptali jsme se dvou holek s čoklíkem salámovitým, jestli nevěděj, kudy na Ketkovák. Řekly, že tudy a tudy, ale že tam stejně nic není. Bodejť, to by tam musela bejt tatra zrní, aby to ty slípky přitáhlo. Pajdal jsem – zatímco pan Brambůrek vykračoval procházkovým tempem – podél skal na řekou smrkovo-borovým lesejkem, až nás ostrý skaliska a zbytky zdiva upozornily, že jsme tam. Byl jsem moc rád, s tím kolenem se fakt nedalo.

               Seděli jsme, zírali daleko do kraje přes můstek, Oslavu, údolí, zalesněný kopce, zelený pole až na obzor, navždy zjizvenej čtyřma neskutečnejma věžema elektrárny. Pozorovali jsme zelený ještěrky, prolejzali skaliska (teda já prolejzal jako postiženej) a strávili na Ketkováku několik hodin; pak jsme nahodili usárny na záda, rozloučili se s tím místem, sešli zpět na červenou, po ní k řece a přes řeku po dřevěným mostíku do chatový oblasti.

               Procházeli jsme kolem chatek v různým stádiu mastňákovosti, kolem otevřenejch oken a hulákajících rádií, kolem anglickejch trávníků, německejch aut, americkejch sekaček, českejch lahváčů a nudících se rodin, minuli jsme kiosek s pivem a buřtama, u který ho stál floutkovkej favorit s velkým vejfukem a velkejma reprobednama; a po štěrkový cestě jsme lehce stoupali k vesnici Senorady. Původně jsme sice chtěli jít po řece, ale žížeň byla veliká.

               Při vlezu do vesnice nás rozesmála zahrada a na ní zelí, který bylo podložený lavórama tak, že to vypadalo, jako když se pěstuje rovnou na talířích.

Od jakýhosi člověka s kolem jsme vyzvěděli topologii hospod: jedna byla šikmo za nás do kopečka a další před náma. Šli jsm ekupředu levá.

U hospody byla zahrádka s několika stolama a několika floutkama. Sedli jsme, dali pivo a pozorovali dění na návsi. Tři nebo čtyři mladý holky si jedna přes druhou ukazovaly v zastávce busu mobily. Po chvíli nás přepad hlad, tak jsme zapluli do hospy; byla to absolutní putyka s televizí jak Brno. Dali jsme nějaký ty piva, pak nás vyhnali od stolu karetní hráči, jestli bysme jim prej ten stůl neuvolnili, protože má karbanický šuplíky.  Měl, tak jsme nemohli nic říct.

Karbaníci mastili, ostatní hulili, chlastali a žrali, my dělali ot samý a pak nás přepadla chuť hrát, ale ne v týhle hospodě. Sebrali jsme svoje líný kostry a vydali se do druhý hospody. Jen tak.

               Druhá hospůdka v Senoradech byla zvláštní.

Zvláštní proto, že to byl rodinnej dům, smíšený zboží a hospoda v jednom.

Sedělo se venku na dřevěnejch lavicích a sympatickej, prošedivělej brejlatej majitel točil piva. Sedli jsme si, dali jedno a pak jsme vytáhli kytary a pro sebe si hráli. Za chvilku přišla hláška, aby si trempové s kytarama sedli blíž; udělali jsme to a byl z toho nakonec úžasnej večer, furt se hrálo, zpívalo a kecalo. Vrchní vyprávěl, že tam občas zajde Horký (aby ne, když má v Mohelnu baráček), ale že moc nehraje. Pak se odnikud objevily dvě postavy – jedna třímala housle, druhá harmoniku tahací.

               Jestli to do tý doby bylo dobrý, tak teď to byl kotel jak blázen: chlapíci hráli jak o život (předtím byli v tý první hospodě), uměli to moc dobře a repertoár bylo všechno možný, hlavně lidovky. A tak se hrálo až...až...až jsme to všichni rozpustili. Ještě před tím jsme na požádání o nějakou památku na kus papíru nakreslili Frantu Špínu a pak jsme se ptali, kde se dá spát; a jeden místní chlapík, kterýmu se hraní moc líbilo, nám půjčil svojí garage. To bylo tak – zábava ještě byla v plným proudu a on už šel spát, tak měl vzal s sebou, odemk garáž, všechno mi ukázal a odešel. Jo, na Moravě tohleto ještě funguje.

               Takže jsme to rozpustili, sebrali věci, došli od garáže, ustlali si a po pár chvílích debaty jsme zavřeli oki a zemřeli.

...

Ráno nás probudilo bušení.

               Kapky deště bubnovaly na celou plechovou garage a byl to rámus jak při mistrovství světa v bubnování. Líně  a ospale jsme natáhli hadry; moc se nám ven nechtělo., Ještě k tomu moje koleno bolelo jak blázen.

Vyšli jsme z garáže na boží svět a zaplaťpámbů, přestalo pršet; rozloučili jsme se u hospody, nakoupili nějaký věci a šli po žlutý ze Senorad zpátky do údolí Oslavy, po malým zaváhání se napojili na červenou a šli údolím dál. Červená kopíruje stráň nad řekou, furt nahoru – dolů, což pro mojí pajdavou končetinu byl úplnej balzám.

Přešli jsme po mostíku řeku a drápali se do ostrýho kopce ke zřícenině Kraví hora. Do kopce jsme postupovali rychlostí jeden kopec za rok. Proti nám se sklouzávali nějaký trempové, ale v luxusním vybavení – karimatky, kletry, flísový bundy; a jeden z nich po vydařeným skluzu řekl, že nám závidí, že jdeme nahoru., že oni to mají těžší. Vrčel jsem, že mu klidně odšroubuju nohu a dám mu svojí.

               Když se cesta trochu umoudřila a vedla už spíš po vrstevnici, přepad pana Brambůrka shit a zatímco on vykonával nutnost, zkoušel jsem volat domů a poklidit. Ale hovno hovno, žádnej signál.

               Kraví hora je hezky zachovalá zřícenina, vhodná na táboření. Prolezli jsme to tam, poklidili doma pomocí debilních tydlifónů a po odpočinku šli kolem hájovny po krásný, štěrkem upravený polosilnici, následující červenou značku, zpět do údolí Oslavky.

Údolí je ... malebný, jinak se to asi říct nedá. Je tam krásně, ale docela dost chat, takže výsledek – aspoň pro mě – je tak za tři. Taky má tu chybu, že pokud je člověk hladovej a žížnivej poutník, má smůlu. Proto jsme se rozhodli dát řece sbohem a u Skřipskýho mlýna odbočili na silnici, vedoucí do Březníku. Po silnici jsem pajdal trochu líp, už jsem vychytal krok. Šli jsme a protože byl hlad už velkej, oddělili jsme se od hlavní cesty a zamířili do vesničky Kuroslepy, jenže tamní hospoda měla zavříno, jak nám řekli domorodci; tak jsme podle mapy našli polní cestu zpět na silnici.

Ale ouha!

Šli jsme jinou cestou, tak jsme si to spíš natáhli. Hladoví a žížniví jsme vyhlíželi Březník, ale cesta byla nekonečná; navíc jediný auto, který jsme potkali, projelo těsně před tím, než jsme vyhupli z polňačky na silnici, a další nás pak minulo těsně před Březníkem.

               V Březníku jsme nenechali nic náhodě a zeptali se na hospodu; cesta k ní byla lehce spletitá, ale nakonec jsme zasedli ke stolu, dali si pivo a buřta. Pohádka pro naše lačný žaludky. Při jídle jsme se rozhodli, že už se k řece nevrátíme, ale že budeme kvůli hospodě a hraní pokračovat do Kralic.

Teď už se šlo líp, cesta do Kralic byla standardní. U cesty stály patníky, tak si Brambůrek na pátej sednul a já ho vyfotil.

               Cestou jsme pomalu začali obhlížet případnej nocleh; nejdřív dřevěnou budku u trati, pak na kraji nádraží prázdný vagóny, posléze při průchodu vesnicí dětský hřiště, pak zastávku busů – ale nějak to nebylo vono. Při průchodu Kralicema jsme taky zahlídli nádhernej barák, ukázku vrcholný lidový tvořivosti, že jsme to museli vyfotit. Nu teda – došli jsme na křižovatku, přešli hlavní a ukazatel nás naváděl do hospody, která vypadala jak těsně před zavřením – byla tam hostinská, několik týpků a velice ožralej chasník, kterej hned prudil, ať zahrajeme. Na to jsme tak byli zvědaví. Dali jsme jídlo, pití a nakonec jsme přece jenom kytary vytáhli.

Bylo to DOST DOBRÝ! Hráli jsme dlouho, předlouho. Jedna žena znala dost písní a měla i dobrej hlas. Od ní jsme se naučili spoustu blbin, jako třeba „Všichni jsou už v Březníku, buenos dias...“ – a tak se kalilo a hrálo a lidi přicházeli a odcházeli. Tak přišla mladá holka, který se hraní moc líbilo a po chvíli se s náma dala do řeči. Bylo jí asi dvacet šest a měla už tři nebo čtyři děti. Byla nezaměstnaná, manžel dělal zedníka (nebo podobnou práci) a tak byl její život dost zaměřenej na peníze a její názory podle toho vypadaly. Ale Yedowa Chüže je nejen krásná, ale i moudrá, a tak jsme maminu přesvědčili, o čem ten život vlastně je. Byla potom trochu naměkko - ale byla nic moc, takže my jsme natvrdo nebyli ani náhodou; věnovala se pak pití a písním, sama zkoušela něco zabrnkat a pak se se mnou dokonce i vyfotila.

Další zajímavou postavou byl místní chlapík, děsnej to ožrala, kterej pořád remcal, dost otřesně a zároveň velice nahlas zpíval a když jsem mu půjčil kytaru, aby už neprudil, dost šíleně i hrál. Ale jeden maník nám řekl, že tento člověk byl kdysi výbornej muzikant a nejlepší zpěvák široko daleko, ale teď že je z něj ubohá troska.

               Dost pozdě v noci jsme končili. Lidi se ptali, kam jdeme spát, ale my jsme ještě nevěděli. Spící vesnicí jsme došli na nádraží, jako správný trempi si ustlali u klasickýho nádražního skladiště na rampě a jak lehli, tak zemřeli.

...

Den začal velice vyjímečně, a to tím, že jsem se vzbudil dřív, než pan Brambůrek; tak jsem to musel vyfotit.

               Nádraží se zaplnilo lidma a zvukama. Bylo tu spousta dětí – asi osmá, devátá třída; zkrátka školní vejlet, ale oni si nevšímali nás a my jich taky ne. Rychlej pohled do mapy napověděl, co dál – vyrazili jsme z Kralic vlakem do městečka Zastávka.

Zastávka je naprosto nezajímavý místo. Šli jsme po červený značce směr vesnice Příbram a Vysoký Popovice. Cesta vedla mezi nuznejma baráčkama, ve kterejch bydleli cikáni a pár lidí, zřejmě majících hloubš do kapsy. Značka prokličkovala mezi domy, vedla kus po silnici a nakonec vklouzla do lesa, kde se šlo hezky; klábosili jsme o všem možným a ještě pan Brambůrek stihl vytočit klíště.

Z lesa jsme vyšli na polní cestu a na jejím konci už vykukovaly červený střechy. Dělali jsme vtípky, že člověk vystoupí na nádraží v Zastávce, projde lesem a je v Příbrami.

Příbram je nezajímavá, ale mají tam hyper – ultra – super – maxi – mega kostel, vytvořenej v moderním slohu. Červená prošla kolem toho zázraku, před kterým nutně bezvěrci museli na kolena; a došla do Velkejch Popovic. Protože žížeň a hlad, hurá do hospody. Běžela televize, dávali fotbal, tak jsme čučeli, pili pivko a bylo dobře.

Po utišení největší žížně jsme navštívili místní supermarket, ve značně prořídlý nabídce jsme koupili piva a buřty, okoukli místní děvčata (děs a běs) a pak prošli přes vesnici směrem na vlakovou zastávku.

Uprostřed vesnice je kulatej záhonek s jakousi zeleninou a z něj trčí sloup, na sloupu jsou tři luxusní tlempače; celek působí dekadentně a určitě se jmenuje „Music for the masses.“

               Vlaková zastávka vypadala pěkně, v případě noční dešťový pogromy se určitě bude moct dát využít. Ale přes koleje byl pás lesa; tam jsme zrobili oheň a jali se píct buřty, protože buřt na ohni pečenej je laskomina jak bejk a hlavně umělá žížeň. Brambůrek se uvolil skočit do hospody pro pivo, přines ho v pet flaškách a bylo ho dost a bylo setsakra dobrý.

Jedli jsme, pili, hráli, kecali a najednou se ozval zvuk tříštěnýho skla: někdo demoloval zastávku! Chvilku jsme poslouchali a pak, protože stejně chtěl pan Brambůrek cíga, se tam šli podívat; zvuky mezitím ztichly.

               Na zastávce byli tři vojáci, ožralí, jeden z nich vykopnul další tabulku okna, když na ně Brambůrek, co že to dělaj. Nahodili agresivní xichty a že nic. Co s nima? Byli tři a vypadali všelijak. Pokračovali jsme do nedaleký hospody a zavolali policajty. Umínili jsme si, že cestou zpět vojáky napadneme, pokud budou ještě ničit.

Ale na zastávce bylo ticho. Nikde nikdo.

Vrátili jsme se teda na tábořiště, když tu se ze zastávky ozvaly hlasy, zazněla rána a jedna lampa na nástupišti se zařinčením skla zhasla. A pak byl klid.

Přijel poslední vlak, odjel a za chvíli přijeli policajti, vůbec nevystoupili z auta, jen se pomalu otočili a odjeli.

Nadávali jsme na pitomý poldy, zážitek nám vzal chuť do všeho. Ještě chvilku jsme kecali, ale pak zalehli a usnuli.

...

Oči nám otevřelo studený ráno, ale sluníčko už čarovalo v trávě stíny stromů.

Moc se nám nechtělo vstávat, protože tím začneme ukrajovat poslední den vandru. Ale co se dalo dělat. Poklidili jsme tábořiště, uklidili oheň a vydali se do vesnice.

Zastávka byla úplně zničená – všude se válely střepy z oken, vytrhaný plaňky, většina lamp rozbitejch. Tu hroznou spoušť zametala postarší prodavačka jízdenek, která nám řekla, že ráno tam znova byli policajti a našli i čerstvě vystřelený nábojnice. Nakonec jsme byli docela rádi, že jsme se do vojáků moc nemíchali.

               U nedaleký pumpy jsme se umyli (já i ušiska), zašli jsme do konzumu pro jakoužto snídani a pak vyrazili zpět na vlak do Náměšti nad Oslavou. Prošli jsme si městěčko, zašli na pivko a oběd a pak...pak už jen návrat.

Vlak byl plnej lidí. Moc. Narvanej k prasknutí. Jediný místo bylo v jídelním voze.

Celou cestu jsme popíjeli kafe a bílý víno a bylo nám dobře. Vzpomínali jsme na čerstvý zážitky a spřádali vize o letním vandru.

Stověžatá matička nás přivítala vlídně, ale bylo to jako při každým návratu.