Jdi na obsah Jdi na menu
 


Noční přechod BRD - prosinec 1998

23. 3. 2016

Byla sobota, podvečer už rozsvítil lampy do chladnejch prosincovejch ulic, národ se skládal k šedomodře blikajícím bedýnkám a já – jako obvykle – v sedumnáct deset zamykal byt a sprintoval na kladenský nádraží; vlak mi jel v sedumnáct dvacet jedna.

Ale tentokrát mi ten hajzlík ujel.

               No stejně jsme se s panem Brambůrkem slezli u mojí práce, abysme vytiskli kartičky s plánkem cesty; a pak tramvají do Bráníka, čekat, jestli někdo přijde. Celkem jsem čuměl, že Brambůrek přišel v šusťákách, péřovce a s baťohem Adihaš, když já byl v maskáčích a kongu, no vandráček, že. A ten dojem Brambůrek ještě zazdil tím, že měl videokameru a mobílek. Byli jsme nebe a dudy. Holt ten pokrok, i když – ve skutečnosti je to samozřejmě jedno, co má člověk na sobě, ta láska ke kraji se nesková pod hadrama.

Takže na nádraží jsme hned šli na cestáčka. Byli tam tři vožralý typové – jeden výřečnej maník, co furt, že nás miluje, že fandí mládí, druhej byl mladej týpek a tředí byl podivnej chasník v černejch brejlích. Ale všichni čuměli, když jsme na jejich dotaz, kam jedeme, odpověděli, že jedeme do Dobříše a půjdeme velou noc do Řevnic. Nikdo z nich nechápal.

               A pak se otevřely dveře hospody a vešly dvě teple oblečený holky, něco si koupily, ti borci na ně, jestli jdou taky přes Brdy a vony, že jo, tak už jsme byli čtyři. Byl jsem celkem překvapenej, myslel jsem, že nikdo nepůjde, že lidi daj přednost pohodlí, teplu a televizi. No ale splet jsem se. Šli jsme teda všichni do čekárny a představili se. Jedna dívčina se jmenovala Klára, druhá Lucka. Vytáh jsem kytárku a dali jsme pár songů – to už holky koukaly. Pak přišla ještě třetí – pro změnu Klára. To už jsme byli komplet a mohlo se vyrazit.

Ve vlaku se nic nedělo; hráli a kecali jsme až do Dobříše – jen když přistoupili myslivci a chtěli, ať zahrajeme „Pampelišky,“ tak jsme nejdřív nasadili „Do lesíčka na sekanou“ a pozdějc jsme za „Rio“ sklidili potlesk.

               V Dobříši jsme se vysypali z motoráčku. Pan Brambůrek se ptal výpravčího, jestli neví, kudy se jde na Stožec, ale nevěděl to. Tak jsme po neskutečně zledovatělý silnici šli asi pět set metrů, kde jsme tušili značku. Minuli jsme hospodu, ze který se ozejvalo neklamný TUC TUC a kolem níž stály auta. Venkovská dydžina. Kolem nás jela zrovna nějaká kára, pozastavila, vykouk týpek a zařval: „Ahoj, kikiny!“ a my s Brambůrkem odpověděli hlubokejma hlasama „Čau,“ načež kára kvapně odjela.

Ale značku jsme nenašli.

Tak jsem vytáh mapu a zrobili jsme čelem vzad, protože značka vedla od nádraží na opačnou stranu. Prošli jsme mezi šturcama (to jsou ty zarážky, když končí kolej), vydrápali se na silnici, našli značku a po ní zamířili na Stožec, což je vrchol a počátek hřebenovky. Kráčeli jsme teplou a tmavou nocí a debatovali o všem možným, pod nohama křupal sníh. Dozvěděli jsme se, že velká Klára právě opravuje na ministerstvu zahraničí gobelíny, malá Klára dělá farářku evangelický církve a Lucka končí na fildě obor rusistika. Byli jsme teda hyperrůznorodá skupinka. Ale holky byly fajn a statečně ťapaly cestou, stoupající lesem až na Stožec, kde jsme zastavili, dali si občerstvení (každej měl něco), cvakli si rumu a popřáli Lucce k svátku. Mimochodem – Lucka byla fešulka, rozhodně byla nejhezčí z nás všech. Jak Brambůrek zjistil, je na Stožci signál, takže se dá mobílkem upáchat hovor.

               Vrátili jsme se ze Stožce kousek zpět a na žlutou, která nás dovedla na vysekanou paseku a dál už jsme jí ani po detektivním průzkumu nemohli najít. Takže zpět a luxusní štěrkovou hřebenovkou dál. To už se z oblaků snášel jemnej deštík, ale nikomu nevadil, protože bylo fakt teplo, asi tři až pět stupňů nad nulou, tudíž to nebyla akce pro drsoně, ale malej vejlet; aspoň, že noční.

Před náma se nad lesíkem třpytil na nízkejch mracích odraz lamp. Netušili jsme, co to je, a tak jsme šli, až došli k bráně. A to bráně vojenský raketový posádky.

Byly dvě ráno.

               Pan Brambůrek si dělal prdel, že až mě vojáci uviděj, tak řeknou: „Dělej, kámoí, jdeš z vycházky pozdě, bude průser! A sundej si ten srandovní mundůr, to už se nenosí, ať tě nevidí starej!“

Vylez voják, čučel jak medvídek z Bogoty a protíral si oči. Ptali jsme se, kudy dál; posádkou nás prej nemůže pustit, ale lesem kolem základny prej vede pěšinka, kterou vojáci choděj pít za dne bílýho. Tou jsme se vydali dál.

Obcházeli jsme teda posádku, cesta byla dost drsná – uzoučká, neprošláplá, mezi smrčkama, nahnutá, klouzavá a hrozně dlouhá. Šel jsem galantně první, za mnou Lucka, velká Klára a s malým odstupem malá Klára a poslední šel Brambůrek. A malá Klára, která až doteď mlčela, nebo měla jenom naivní dotazy – třeba ve vlaku se těsně před Dobříší najednou zeptala, jestli fakt jako půjdeme v noci přes Brdy, najednou dostala volej na panty a mlela a mlela, až Brambůrka dočista umlela.

Za kasárnama jsme vyšli na starou známou silnici a po ní cajdali až do Řevnic.

Úmyslně jsem se zařadil až na konec, za Brambůrka a hubomlýnek; a když jsem vypnul uši, moh jsem si nechat hlavou proplouvat kouzlo tmavý noci, vzpomínky na vandr na Moravu, přemejšlet o vandrech vůbec a o světě…až se cesta přehoupla přes čelo brdskýho hřebene. Seběhli jsme na kraj vesnice – tuším, že se jmenuje Havlín, a pak silnicí do Řevnic. Nad hlavama nám bzučely namrzlý dráty a v dálce rudě podsvětlený oblaka dávaly tušit Prahu. Prošli jsme tichý, spící Řevnice, velká Klára sebou řízla na zledovatělým chodníku a Lucka ťapkala baletním krokem, páč jí dřely nohy o boty.

               V tichý nádražní čekárně jsme se s chutí svalili na lavičku, dali nějakou baštiznu, chvíli jsme hráli, což nám zatrh nádražák, že prej nahoře rušíme lidi, pak jsme chytili velkýho kocoura, kterej se šmajchloval a velký Kláře označkoval batoh, no, a pak už jel vlak.

Pan Brambůrek sebou říznul na zledovatělým přechodu přes koleje a nechali jsme se obejmout měkkejma sedačkama v příšerně horkým vagónu. Holky okamžitě začaly číst oční víčka zevnitř a my si Brambůrkem měřili, kdo má při zívání větší hubu.

Vlak byl v šest dvacet ráno na Smíchově. Při vystupování jsem si všim, že vedle na sedadle spí holka. Byla šeredná a tak jsem jí nebudil polibkem, ale protože jsem se štítil, tak jsem zadupal, až otevřela oči a dál už jsem se nestaral.

               Holky nám hrozně děkovaly, že to bylo super a že musíme něco brzo vymyslet. A odešly na autobus.

My šli pěšky – k Brambůrkovi to bylo kousek. Měli jsme žížeň, tak hurá do Růže; ale neměli už točený, jen lahváče. Vypili jsme, zaplatili, došli domů a zalomili to - po snídani, koupený u Mekáče – do pelechu.

A odpoledne jsem frčel vlakem domů a když jsem vypnul uši, moh jsem bejt zase na Stožci, kde tichou nocí zněl pravidelnej krok pěti párů nohou, který nechtěly dřepět u bedýnek a prožít nudnej večer jako deset miliónů ostatních lidí.