Jdi na obsah Jdi na menu
 


Morava - červenec 1998

22. 4. 2013

 

„Čím víc o tom mluvíme, tím víc se nám tam chce a o to to bude lepší,“ říkali jsme si s panem Vajíčkem pokaždý, když jsme se viděli. „Loni to bylo supr a tak letos to musí bejt lepší než nejlepší.“ A tak dál. Minulý vandry byly dost dobrý na holky a tak nás napadlo, že dáme soutěž, kdo uloví víc bobrů, a nakonec jsme se domluvili na tom, že jich musí bejt čtrnáct, jako v Rychlejch šípech.

V sobotu čtvrtýho července ve 4:39 mi jela tramvaj na Hlavák, kde byl sraz. Čekal jsem na pana Vajíčka a mezitím si vedle sedla skupinka punkerů. Přišel k nim polda a říká: „Kam jedete?“ a oni, že do Teplic.

„No, jen aby tu nebyl bordel a abyste nesomrovali jako minule.“

„To se jako nesmí?“ zeptal se punk.

„No, je to … nežádoucí.“

 „Di do prdele, ty nežádoucí,“ punker na poldu a tak teda polda odešel.

Za chvíli se přihnal Vajíčko a dělal, že mě nevidí, tak jsem na něj zamával. „Máš lístky?“ zeptal se. Řek jsem, že jo, a mazali jsme na perón. Po cestě jsme koupili bagety a Sprajt (!). Vlak už tam stál, tak jsme tam hodili věci a ještě šli ven na cigáro. Pak Vajíčko řekl: „Počkej,“ a zmizel v podchodě, za pár minut se vrátil s dvěma flanděrama piva a tak aspoň trochu napravil ten úlet se Sprajtem.

Stáli jsme u okýnka a čučeli ven. Vlak už to měl za pár, jen se rozjet. Najednou z podchodu vylít kravaťák ve fialovým kvádru. „Hele, mormon,“ hulákal Vajíčko, kravaťák naskočil a vlak se rozjel.

               Seděli jsme v kupé sami, ale časem začali nastupovat opruzové; nakonec v kupé seděl plešatej týpek, louskající nějakou knížku, chlápek, spící furt s otevřenou hubou, slečna, poslouchající walkmana, ten mormon ve fialovým obleku a my dva. Mormon byl asi dvacetipětiletej kluk, fanatik do tance. Na klopě měl odznak tancujícího páru a četl si německej časopis o tanci. Začali jsme s Vajíčkem mít naše kecičky na všechno, co se kolem šustne. Vedli jsme vážnou debatu o tom, že by policajti neměli brát pokuty, ale skalpy; a že by nebyl špatnej skalp ze skinheada. To už se mormon smál všemu, co jsme řekli, a ostatní do toho taky neměli daleko.

Protože cesta byla strašně dlouhá, zašli jsme do jídeláku na kafe a pivo. Obsluhovala tam strašně ošklivá servírka, ale byla celkem sympatická.

Dojeli jsme do Břeclavi a tam čekala máma Brambůrková a Mirek. Zašli jsme do hospody na žrádlo a potom jsme venku chvíli hráli. Domluvili jsme se, že půjdeme do zámečku v archeologický oblasti Pohansko, kde Mirek fotil dokumentaci. Máma a Mirek tam jeli na kole.

               Vyšli jsme a měi blbou náladu, protože furt pršelo. Po cestě jsme celí promoklí skončili pod mostem a čekali, až přestane chcát.

Na zámečku bylo hezky, prohlídli jsme si expozici a šli ven, kde dal pan Vajíčko ukázkovou čelovku na lavičce a já jsem si potichu brnkal. Potom přijeli M+M na kolech a my s nima trochu pokecali a za chvíli už museli jít, protože nám jel vlak z Břeclavi do Znojma. Na nádraží jsme si přečetli, že náš vlak je na koleji „vzadu.“ Po chvilce hledání jsme vlak našli vpředu a štiplístková na nás řvala, že na nás nebudou hodinu čekat; k vlaku, kterej měl odjíždět, jsme šli líně, kopali před sebou kamínek a šťourali se v nose. Slečna štiplístková byla supr mladá holka, tak kolem dvaceti let a moc hezká. Hráli jsme na chodbě a pak nás nějaká mladice pozvala, ať jdem hrát tam. Přišla i mladá průvodčí, tak jsme hráli a kecali až do Znojma.

               Vystoupili jsme a šli skouknout město. Jak tak jdeme kolem octárny, zjevila se před náma Irská hospoda se zahrádkou a na zahrádce mávající ruka, kterou vlastnil nějakej chlap. „Pojďte mi zahrát, kluci moji,“ volal na nás. Hrát se nám nechtělo, ale o svoje se hlásil pan Hlad. Dali jsme véču, hráli jsme a ten chlap, že prej se jmenuje Marek, má ve Znojmě boysky a dělá s nima proudžekt. Hned jsme věděli, která bije. Ještě nás pozval k sobě domů, což jsme rádi odmítli. Vypadli jsme z putyky a hledali červenou značku, která vedla v podstatě až na Hardegg. Šli jsme přes znojemský hradby, ze kterejch je nádhernej výhled do údolí na řeku; sešli jsme a našli značku, vedoucí křovím a hložím až na kemintý návrší, kde foukal studenej vítr. Cestou jsme minuli přístřešek, eventuelně vhodnej ke spaní. Takovejch budek pro turisty jsme viděli v údolí pak ještě několik.

Došli jsme lesem až do Popic.

Cestou nás míjel traktorista, tak jsem řek, že určitě jede do hospody.

Jel.

My taky.

Dali jsme si každej jedno, seděli jsme a přemejšleli, kam jít spát. K přístřešku, kterej jsme míjeli, bylo dost daleko a bylo to zpátky. Zaplatili jsme a šli do další vesnice, do Konic, tam si sedli před hospodu, dali si pivo a pan Vajíčko se šel podívat, jestli tam nebude místo na spaní. Asi po půlhodině se vrátil a říkal, že našel úplně skvělej squat. Byl to opuštěnej dům u kostela a hřbitova; tak jsme rozbalili spacáky a celty a usnuli.

Ráno bylo chladný. Celou noc jsme spali na dlaždičkách a tak jsme byli celí rozlámaný. Po chvilce převalování ve spacácích a koukání rozbitým oknem na šedivý nebe jsme přece jen vstali a zabalili.

Vyšli jsme ven a viděli autobus penzistů. S jednou babkou jsem se bavil, zatímco Vajíčko fotil naše útočiště. U pumpy jsme se trochu opláchli, vyzubili a potom vyrazili do další vsi. Byla neděle, všude zavřeno, tak jsme si říkali, jestli najdem něco otevřenýho.

Značka nás vedla po kamenitý cestě okolo zrekonstruovaný kapličky, postavený v době moru. U kapličky seděla skupinka cyklistů, který jsme pozdravili a prošli okolo nich dál po cestě, vedoucí vřesovišti, vroubenejma borovým lesíkem. Asi po třech kilácích se před náma objevila obec Havraníky. Sešli jsme přes dlouhou náves okolo kostela, kam zašli nějací muzikanti s trumpetama. Proběhlo nám hlavou, že je to možná pohřeb.

               Pod návsí stála restaurace, na vývěsním štítu nebylo ani zbla češtiny, zato němčinou se to tam jen hemžilo. Zašli jsme dovnitř a já se zeptal, jestli mluvěj česky, za což jsem si vysloužil nerudnej pohled od číšnice. V hospodě hrálo i německý rádio. Dali jsme si hemenex a během naší snídaně přišli cyklisti od kapličky. Servírka jim sdělila, že maj všechno obsazený a vyhodila je ven. Nás ne. Proč, to nám vrtalo hlavou.

Zaplatili jsme a vrátili se tou dlouhou návsí nahoru k rozcestníku, pod ním si sedli a vytáhli kytary. V leže jsme dávali kousky od Kamelotu. Náš odpočinek trval zhruba hodinu. Pak jsem fotil pana Vajíčka a kolem jely tři hezký ženy na kole. Sympaticky se ty pindy usmály a jely dál. Vstali jsme, schovali kytárky do futrálů a taky šli, po červený značce jsme měli namířeno směrem k Dyji.

               Lesní cesta se svažovala do údolí. Z lesa jsme vyšli na louku, vyčůrali se, odpočinuli si a měli se k odchodu, když tu kolem projeli cyklisti od kapličky. Dali jsme se cestou přes lávku nad Dyjí a pokračovali pěšinou až do stráně, na které se nechalo jen těžko projít. Cesta nás vyhodila u plotu, na kterým stálo: ŠOBES – vinice. Šli jsme dál prudkým kopcem okolo řady vinic, uprostřed kterejch stál stánek, kde nějakej kluk prodával vzorky na ochutnání. Já si koupil veltlínský zelený a pan Vajíčko si dal rulandský šedý. Byly vynikající. Popili jsme a vyrazili dál. Bylo to do ještě většího kopce, než předtím, a nás bolely z vína nohy.

               Stálo to za to.

Na kopci byl výhled na řeku, která se stáčela v hlubokým údolí, osvíceným sluncem, protékala kolem skal a lesů a na kamenech tvořila bílý hřebínky vln. Stáli jsme s otevřenejma hubama a koukali na tu krásu.

Další cesta vedla okolo keřů, plnejch malin, nemohli jsme se od nich odtrhnout. Potom jsme pokračovali až k rozcestíu milíře; tam jsme opustili červenou a pokračovali po cestě směrem ke vsi Podmolí. Byl už velkej hlad a my doufali, že bude otevřená hospoda.

Nebyla.

Začalo pršet a foukal studenej vítr. Ze vsi jsme odešli a pokračovali přes pláň, kde vítr ještě zesílil a bičoval nás jehličkama dešťovejch kapek. Když se před náma objevila vesnice, zajásali jsme. Před vesnicí stál u cesty kříž a na něm černej, rezavej plech, kterej byl s největší pravděpodobností Kristus. Hospoda ve vsi byla, tak jsme se nacpali, napili a za pár okamžiků se rozrazily dveře a dovnitř vlezli zmáčený staří známí cyklisti. Koukali na nás jak na zjevení, jak je možný, že jsme tam zase dřív, než oni.

               Sotva přestalo pršet, vydali jsme se dál po červený značce na Hardegg. Došli jsme do Čížova, a že si dáme nějaký to pivo. Sotva jsme však vlezli do hospody, všichni se radovali a jásali, že se bude hrát a zpívat, když máme kytary. Byla tam parta Brňáků od Marlboro. Snědli jsme večeři, dali si pivo, dvě a potom hrábli do strun a zpívali a hráli až do tří do rána. Během tý doby jsme vypili spoustu piv, zvali nás na domácí červený víno a objednávali slivovici. Byli jsme dobře spařený a najednou se nás zeptal pingl: „Kluci, máte kde spat?“ My, že někde přespíme a on, že by nás chytli poldové a ať prej spíme u nich na zahradě ve stanu; a taky že jo, proč ne. Když jsme dohráli, ještě jsme poseděli s Brňákama a pak si šli lehnout.

Když nás přivedli ke stanu, byl to komfort: ve stanu se na nás smály dvě železný postele s měkkoučkou matrací. Mě se podařilo z postele spadnout, ale na tu stranu ven, jakoby do stěny stanu. Vyhrabal jsem se odtamtud stěží a hned potom usnul a spal až do rána.

„Ranní ptáče bez lahváče vůbec nikam nedoskáče!“ řval jeden Brňák, co s náma včera pařil. Vylezli jsme ze stanu, bylo už půl desátý; provedli jsme hygienu, zalezli do hospody a dali si k snídani gulášek a pivko.

               Odešli jsme a pokračovali k Hardeggu. Bylo to asi jen dva a půl kilometru, tak jsme tam byli za chvilku. Vylezli jsme na vyhlídku, ze který byl nádhernej rozhled na celý městečko Hardegg s dominantou středověkýho hradu. Vybalili jsme kytary a dali oslavnou píseň od Kamelotu. Poslouchali nás nějací studenti a pár Moraváků z čížovské hospody. Dolů do městečka jsme nešli. Vrátili jsme se po modré až k rozcestí Na Keplech a odtud po červený na Vranov. Po několika stech metrech jsme zašli do lesa a cesta se začala šplhat do prudkýho kopce. Po cestě byla odpočka na Ledový sluje, ale my jsme vyměkli a nešli tam. Bylo dusno k padnutí. Prošli jsme křovím a před náma se objevila studánka. Sedli jsme si, vypili spoustu vody a nechtělo se nám dál. Pan Vajíčko hrál na kytaru, já kouřil a vůbec bylo hezky. Pak jsem zabil mouchu a bylo nám jí líto, tak jsme jí udělali hrobeček a křížek na cestě. Pak jsme jí ještě zabrnkali funébrmarš a táhli dál.

Po několika dalších kilometrech, když už cesta vedla dolů k řece, jsme na cestě viděli dva mlaďochy, co stáli u gumáku na zemi.

Za zatáčkou stály holinky (samy). Smáli jsme se jak protržený, jako že je bolely nohy atd…       

               To už jsme byli u řeky. Proti šedýmu nebi se tyčil nádhernej vranovskej zámek. Byla nám doporučená Country hospoda, tak jsme tam šli na dlabanec. Hospoda byla plná týpků, floutků a pipinek. Dali jsme jídlo a najednou Vajíčko povídá, že ta písníčka, co hrajou repráky, trvá nějak dlouho. Soustředili jsme se na to a opravdu:

přeskakovala jim deska, ale dobrejch dvacet minut! Už jsme si říkali, že upozorníme personál, když si toho všimla i servírka, začala se strašně smát a spravila to. Zaplaceno bylo, ještě jsem si dal záchůdek a vyrazili jsme.

Šli jsme okolo těch…jak se jim říká…no…policajtů (tak nám to řekla jedna paní) a došli na hráz Vranovský přehrady. Cestou jsme potkali krásnou holku, co jsme viděli ráno na Hradeggu (měla červenou košili). Přes most nad zátokou jsme došli na pláž. Cestou jsme si koupili baterky do ladičky.

Byli jsme příšerně otrávení z místních lidí. Každej Nike, Adidas…no hrůza. Chvilku jsme hráli u vody, ale pak hned šli zpátky. Z kempu jsme se dali prudce do kopce okolo chat po modrý, směrem ke Švýcarský zátoce. Došli jsme k asfaltce a po ní se dali opět do kopce. Mířili jsme ke vsi Šumná, protože jsme měli hroznou žížu.

Ale ouha!

V Šumné byla hospoda zavřená. Podívali jsme se na nádraží a zeptali se typa, co myl Avii, jestli je tam ještě nějaká hospoda. NE. Museli jsme teda vážit cestu až do Lesné, bylo to asi dva kilometry. Cestou jsme potkali metaláka; měl rád Metallicu.

Po pravý straně bylo fotbalový hřiště a rozbitej přístřešek. Prošli jsme vesnicí na náves a v hospodě si dali pivo a smažák. Byla to hrozně tichá hospoda. Když jsme vyšli ven, šli jsme se ještě mrknout do vinárny Větrný mlýn. Už zavírali, tak nás seřvali, že tam nemáme co pohledávat.

Vrátili jsme se přes tmavou, spící vesnici k fotbalovýmu hřišti a natáhli pončo na konstrukci, aby na nás nepršelo, kdyby náhodou. Do půl hoďky jsme byli tuhý.

Když pan Vajíčko ráno skládal celtu, začal jí prohlížet, čuchal k ní a krčil nos. Ptám se: „Co je?“

A on: „Asi ňáký lečo, nebo co.“ Hahaha – křupíno. Vyčistil to, zabalili jsme a hurá zpátky do Šumný na vlak.

               Bylo pošmourno a sem tam nějaká ta kapka. Došli jsme na nádraží, vytáhli kytary a začali hrát. Za chvíli přišly nějaký pipinky a poslouchaly. Pan Vajíčko šel koupit lístky do Moravskejch Budějovic. Přijel vlak do Znojma a ty holky na nás volaly, ať jedeme s nima. Nejeli jsme.

„To jsme pěkně prokoučovali, takovejch bobrů,“ nadávali jsme společně. Ostatně do Znojma jsme jeli taky, ale až dalším vlakem. Tam jsme na nádraží schovali věci v úschovně, pokecali se ženskou, co tam pracovala, a vyšli do města. Na náměstí nás pobavila trafika, kde prodávali kafata – na venkovní tabuli bylo pod sebou napsáno sedumkrát „STANDARD.“ Na zámku jsme si potom dali kafe na zahrádce s nepříjemnou obsluhou, zasmáli se tomu, jak vojákovi (dřevěnýmu) připnuli na prsa parte, napsali jsme několik pohledů a pak šli zpět.

Hráli jsme před nádražím a viděli pár lidí ze Šumný, který nás potom chválili. Koupili jsme lístek do Břeclavi a měli problém, jestli se říká správně do „Břeclavi“ nebo „Břeclavě.“ Paní, co nám prodávala lístek, řekla, že je to podle vzoru kost, ale podle toho, co v Břeclavi je, by to mělo bejt podle vzoru prdel, takže do Břeclavě.

               Tak jsme si to koupili dvakrát do Prdele a že potom uvidíme, kam dál. Cestou ve vlaku se nedělo nic zajímavýho, tak budu psát až o Břeclavě: koupili jsme si mapu a domluvili se, že pojedeme do Uherskýho Hradiště. V Hradišti jsme vystoupili a protože jsme měli hlad, hledali jsme putyku; našli jsme, před ní se bavily dvě ženský. Dali jsme si klobásy a tláču a když jsme asi po hodině vycházeli, tak tam ty dvě drbny ještě krafaly.

               Šli jsme po hlavní silnici až pod most, kde byla odbočka na Velehrad. Kolem projížděla auta, tak proč nemávnout.

Nikdo nás nevzal.

Došli jsme teda až k Velehradu. „Hele, zvěrstvozvěst,“ povídá Vajíčko a ukazuje na kus nevzhlednýho šutru, připomínajícího moderní umění. „Jen, aby tam byla hospoda,“ shodli jsme se. Hospodu jsme našli a usedli a komentovali místní chásku. Kolem se furt motaly dvě slečny, okouněly, uchechtávaly se a pak někam zmizely.

Dal se tam s náma do řeči místní týpek Václav, řečenej Čert. Ptal se, kam jdeme, odkud jsme a jestli máme kde spát. Doporučil nám osadu kousek za vesnicí, ale protože jsme pařili ještě dost dlouho potom, co odešel, tak jsme si ustlali u WC – zamčenýho, což nás ráno mrzelo – na lavičkách. Předtím ještě v hospodě seděl chlap, co nám objednával jednu borovičku za druhou, nakonec jsme jich měli před sebou každej pět a museli jsme je vylejt za sebe tak, aby to neviděl.

Než jsme šli spát, jsme se ještě prošli po Velehradě. Bůh je tam cejtit úplně odevšad. Chvíli jsme o tom ještě plkali a potom opravdu ulehli a spali až do rána.

Otevřel jsem jedno oko, ale nechtěl jsem mu věřit, tak jsem otevřel i druhý a rozhlížím se kolem sebe. Ačkoliv bylo něco málo po pátý ráno, vládl čilej ruch, kolem spousta aut a lidí. Viděl jsem pana Vajíčka opodál, jak stojí a klepe kosu. Měl na sobě snad všechny hadry, co měl s sebou, ale i tak to bylo málo. Taková zima byla snad naposled v březnu. Vstal jsem taky, zabalili jsme usárny a šli si koupit něco k jídlu.

Ke krámu jsme přišli v půl sedmý, ale otevírali v sedum; prodavačky tam už byly. Ani jsme teda nezkusili, jestli je otevřeno a stáli před obchodem; dal jsem ranní CG a čekali jsme do sedmi, až otevřou. V sedum přišel chlápek, vzal za dveře a otevřel. V tu chvíli nám došlo, proč se na nás ty prodavačky pořád culily: bylo totiž otevřeno celou dobu. Koupili jsme jídlo a pořádali ho rovnou tam. Nadávali jsme na zkurvený počasí a prsty nás zábly.

               Vyrazili jsme dál, blátivou cestou do kopce za Velehradem. Přišlo na mě akutní sraní a tak jsem zmizel v lese. Vajíčko mezitím hodil řeč s houbařem a tak mu ta půlhodinka příjemně utekla. Vykodrcal jsem se z houští a pokračovali jsme dál, ale byli jsme nějaký utahaný a tak jsme si dali odpočinek na kraji lesa s výhledem do údolí; oba jsme na chvíli usnuli a po probuzení nám bylo daleko líp. Zvedli jsme prdele a zmizeli v lese. Po značce jsme měli jít do vsi, kde mají přírodní raritu – sekvojovec obrovský – a potom na hrad Buchlov. Do vsi jsme došli, sekvojovec viděli a pokecali se zájezdem penzistů. Na hrad to bylo do kopce a tak se nám tam nechtělo. Lhali jsme důchodcům, že jsme tam byli a říkali jim, že tam je občerstvení u parkoviště. Pak se cesty rozdělily a my šli dolů do vesnice.

Ve vsi byly na silnici nápisy ke každýmu domu. Asi po kilometru jsme viděli oku lahodící obrysy hospody. Dali jsme pivko, pak další a další a další…

Vedle nás seděla žena středních let, kyprejch tvarů a zrzavejch vlasů. Pila si svoje piva a poslouchala naše kecy, pak se jim začala i smát, jak jinak. Komentovali jsme místní týpky a týpkyně. Přijel tam rozvoz obědů a dávali je do takový truhličky u zastávky. Nejdřív jsme si chtěli jít dát něco dobrýho, ale pak jsme rozvedli teorii o tom, že by ta truhlička byla dobrá past na důchodce. Pak jsme ještě vymysleli pastičku na lidi – byla by stejná, jako pastička na myši, ale větší, jako návnada by sloužily kastrůlky s obědem. Paní se s náma dala do řeči a pak jsme zmizeli, jen se za náma prášilo.

Ještě k těm teoriím: včera, teda cestou na Vranov, jsme rozvinuli debatu o tom, jak se dělaj párky a housle: párky se nejdřív musej mít hodně rádi…a housle se pěstujou z houslovejch semínek, nebo roubováním; a když se hodně a dlouho zalévaj, vyroste basa.

               Došli jsme do Buchlovic.

Hlad nás tlačil a nějaká ženská nám doporučila hospodu Záložna, tak to bylo jasný. Po vynikajícím žrádle a srádle jsme šli na zámek.

V pokladně jsme si koupili 2x studentskej lístek a nejdřív se šli do zahrady podívat na výstavu fuchsií, výstavu historickejch terčů a fotografií japonskejch zahrad od Zdeňka Thomy. Bylo to celkem dobrý, ale kytkám jsme moc nerozumněli. Potom jsme se vrátili do zám,u a šli na prohlídku.

Museli jsme si vzít pantofle, abysme nenašlapali; já měl modrý a Vajíčko červený, k našim maskáčovejm hadrům to šlo skvěle. Průvodkyně, jak nás viděla, byla smíchy bez sebe. My jsme se na prohlídce taky docela dobře bavili. Chlapeček po klinický smrti, co si užral nehty a kus ruky, když ho pohřbili zaživa, ženská, co spadla z koně a zabila se, no paráda. Po prohlídce jim tam Yedowa Chüže napsala pár vět do Knihy návštěv, ještě jsme se courli po parku, něco málo zahráli na zámeckých schodech a šli si koupit do Galerie vín Bzeneckou lipku. Na nádvoří stál stolek a dvě židličky. Otevřeli jsme láhev, ale bylo nám blbý, pít tak vynikající víno z flašky. Zašli jsme za kastelánkou, aby nám půjčila skleničky a pozvali jsme jí, avy si s náma dala taky; řekla, že kdyžtak potom přijde.

Zasedli jsme ke své lahvi, přes víno ve skleničkách koukalůi do slunce a dělali, že nám patří celej zámek.

Všimli jsme si, že kolem nás vopruzuje páv. Za chíli přišla jakási pipinka se svým nabíječem, kterej pojal fotografický chutě a řek tý svojí, ať si stoupne vedle tý pestrobarevný slepice. Jenže páv z toho byl paf a tak vždycky, když k němu pipka přišla, odcupital pár kroků směrem k tomu Saudkovi. A my se smáli, že se páv na typa rozběhne, udělá se to šmouhatý rvačkový kolo jak v komiksu a pak bude na ležícím floutkovi stát páv a druhou nohou se bude fotit.

               Za několik minut  se na druhý starně nádvoříčka objevili kastelánka s mužem a ještě dvěma dalšími chlapíky. Jeden z nich, fousáč, se nás zeptal, co pijeme. Ukázali jsme. „Tož my taky!“ řval a zval nás k nim. Tak jsme šli, pomazlili se s dogou, pokecali s obyvateli zámku a potom, když už začala bejt zima a začlo pršet, jsme se přesunuli do „kanceláře.“

               Byla to kancelář jedna báseň.

Stylovej nábytek s intarzií, ale hlavně počítačový a grafický zařízení, za jaký by se nemusela stydět ani renomovaná reklamní společnost. Celý zařízení tak za šest set tisíc korun. Chvíli jsme hráli a strýc Brambůrek, jak se fousáč jmenoval, nalíval slivovici. Najednou kastelánka vstala a řekla, ať jdeme za ní, že nám ukáže, kde budeme spát. Koukali jsme jak sůvy z nudlí. Dovedla nás nahoru do místnosti, kde obyčejně spávají průvodkyně. Teď tam žádný nespaly (bohužel). Nechali jsme si tam bágly a šli ještě do kanclu. Kastelánka tam už nešla a nepřišla ani potom – pozdějc jsme se dezvěděli, že byla unavená z vernisáže.

Strýc Brambůrek řekl, že neví, čím jsme na kastelánku zapůsobili; že ještě nikdy nenechala na zámku nikoho cizího spát. Nevěděli jsme, co na to říct , a tak jsme šli raději na večeři. Strýc nás vedl přes kotelnu ven z parku, protože hlavní brána už byla zamknutá. V bistru „U Páva“ jsme si dali jídlo a pak se vypravili tajnou cestou zpět. Na zámku už všechno spalo, jen pávi se ještě zahradou procházeli.

Vyšli jsme do našeho azylu v podkroví, vybalili spacáky a zakrátko usnuli.

Ráno jsme se hrozně dlouho převalovali, než jsme vstali. Když už jsme měli konečně zbaleno a byli umytý, tak jsme scházeli ze schodů a pan Vajíčko shodil usárnou kastelánce vázu a urazil jí vršek. Dokonale jsme to zamaskovali a potom jsme to zatloukli.

Šli jsme se projít do parku, hledali kastelánovic a potkali jsme strýce Brambůrka, kterej se nás hned ptal, jak se nám spalo; řekli jsme, že dobře. Povídá, že kastelánka je vzadu u fuchsií. Zašli jsme tam a našli kastelánku ještě s nějakou jinou babou. Kastelánka byla v pohodě, pokecala s náma a dala nám kafe. Zaplatili jsme jí ho, i když nechtěla, a vypadli jsme.

               Když jsme procházeli kolem zámecký brány, volal na nás zlatej bobr (blond holka), ať jí zahrajem. Hráli jsme na schodech jako včera, ale holka musela na prohlídku (ne k doktorovi: byla to průvodkyně) a tak slyšela jen asi dvě písničky. Říkala, že za třičtvrtě hoďky končí, tak ať počkáme. My tam čekali jak vocasi a ona se pak k nám moc, vlastně vůbec, neměla. A protože už bylo dost trapný, jak dlouho opruzujeme, tak jsme brali dráhu směrem pryč.

Z Buchlovic jsme šli cestou do kopce a přes louku po žlutý značce až k místu, zvanýmu Smraďávka; byl tam pramen sirovodíku. Tam jsme viděli kiosek a zastávka byla na místě. Koupili jsme si klobásky a rohlíky a u okýnka pivo.

               Čepovala nám ho mladá prodavačka, dost dobrá a hezká. Nejzajímavější na ní bylo to, že když nám podávala bumbání, tak se nahnula tak, že jí bylo dost dobře vidět na kozy. Škoda, že měla podprdu; a nabíječe, jak jsme se dozvěděli pozdějc. Vyšli jsme ven, dali papů a pak vytáhli sladký dřeva. Hráli jsme samý rychlý fláky; když kolem jeli děti na kolech, zastavily, sedly si k nám a poslouchaly. Když opruzovaly s písničkama typu Nedvěd a spol., tak jsme kytary zabalili a nehráli radši nic. Pan Vajíčko říkal, že musíme jít cestou nahoru k chatám a já mu tvrdil, že podle mapy musíme jít kolem hospody po cestě pořád dál. Šli jsme cestou, jak jsem navrhoval já. Asi po kilometru jsme se koukli do mapy a zjistili, že jdeme špatně. Dostal jsem od Vajíčka vynadáno, že jsme měli jít tou jeho cestou. Vrátili jsme se na rozcestí ke kiosku a šli druhou cestou, ale asi po kilometru jsme zase zjistili, že ani tudy to nevede a tak jsme měli máslo na hlavě oba dva.

Další mazácký kolečko na rozcestí.

Museli jsme se vrátit ještě kus ke koupalošti a tam byla ta odbočka do Boršic; na ní jsme si u rybníka po tom chození na jednom místě hodinku schrupli. Když jsme vstali, šli jsme do Boršic. Cesta byla asfaltka a vedla mezi stromama až ke kraji vesnice. Měli jsme hlad, tak jsme si chtěli dojít do hospody na žvanec, jenže neměli ani utopence, tak se na to musel Vajíčko vysrat. Mysleli jsme si bláhově, že v další vesnici budou mít jídlo. Nohy už nás bolely a tak jsme si stopli oktávku kombíka; jeli s ní nějaký dva brněnský trempi a vzali nás do další obce. V hospodě nevařili.

Další čtyři kiláky před náma. Cesta byla pěkně ostrá, do kopce proti zapadajícímu slunci.

Konečně před náma cedule Medlovice a dočkali jsme se, v hospůdce měli klobásy. Dali jsme si pivo a čekali, až nám ho přinesou. Šel jsem na onu místnost, Vajíčko mezitím to svoje pivo vypil a objednal si další.

Potom se stala dobrá věc:

V hospodě seděl lesník nebo myslivec nebo co. Komentoval dění kolem sebe a každý ženský říkal „Cibulenko.“ Číšnici hladil po prdeli a hulákal: „Ty más ale pěknů sukňu, cibulenko, tož já si ju pohladím…“ a tak podobně. Pomáhala jí tam malá holčička; nesla pivo.

Hajnej: „Tož, cibulenko, postav mi ho třeba sem,“ dělal na něj místo na stole a natahoval po něm ruku. Holčička se jeho ruce obloučkem vyhnula a přinesla pivo Vajíčkovi. „Noí kam to neseš?“ řval hajnej a smál se, my taky, no co jsme měli asi tak dělat. Hajnej se s náma dal do řeči – odkud jsme, kam jdeme a máme-li kde spát; prostě klasika.

               Vylezli jsme z putyky a hledali, kam to složíme. Šli jsme po silnici pořád dál a dál a přešli vesnici Syrovín, kde se s náma zakecal chlápek s hráběma a se psem; říkal, že nás slyšel, jak si zpíváme.

Kousek za vsí byl vinohrad a v něm maringotka s takovou verandičkou. Dohodli jsme se, že přespíme tam a ještě šli do hospody na jedno, ale v devět zavírali, tak zůstalo fakt u jednoho a u slanejch oříšků. Pak jsme šli zpátky do kopce k maringotce, tam jsme si ustlali a za chvilku chrněli. V noci nás vzbudil déšť a my se báli, aby nás nezmáčel, ale střecha verandičky byla kvalitka, tak jsme zůstali suchý.

Ráno bylo mlhavý a vlhký, naštěstí už nepršelo.

Ošplíchli jsme se dešťovou vodou ze sudu u maringotky a za pár minut nás už nesly nohy Syrovínem cestou na Bzenec. V jedný vsi po cestě – už si nepamatuju, jak se jmenovala) jsme si dali snídani. Stopovali jsme, ale nikdo nás nevzal, tak jsme došli až do Bzence. Hned za cedulí byly po levý ruce sklípky, bylo jich tam snad dvacet vedle sebe. Došli jsme na nádraží, dali si kafe a začali zase hrát. Trochu kapalo, ale my hráli ostošest; a jako vždycky, když někde hrajem, přišly nějaký holky a poslouchaly nás. Pak odjely na druhou stranu, než my (taky jako vždycky), a nám jel za malou chvilku vlak do Brna.

Ve vlaku jsme průběžně bděli a spali a vláček nás v pohodě dovezl do cíle. Žaludek si už říkal o nějaký naplnění a jistila to nóbl nádražní restaurace, ratejna velká jak blázen a bylo v ní snad sto stolů. Nechápali jsme, jak tolik lidí a žrádla může zvládnout jedna malá, sympatická a hezká brunetka, tak v našem věku. Chtěli jsme, aby s náma dala řeč a přisedla si k nám, ale řekla, že by vypadla z tempa a tak z toho nebylo nic. Dali jsme gulášek a pivo, pak přišla zase ta ser vírka a řekla, že by jela s náma, ale že má hodně práce, že prej jezdí taky na vandry, ale hlavně na festiválky.

               Sotva jsme se nažrali, už nám jel vlak. Celou dobu nás v Brně opruzovala ňáká buchta s novinama; asi pětkrát nás zastavila a chtěla, abysme si nějaký koupili.

Vlak do Havlbrodu zahoukal a pohnul se dopředu. Cestou se nic zvláštního nedělo. Vystoupili jsme, vlezli do nádražní haly a začali se jako hledat; řvali jsme „Vajíííííčkoooo!“ a „Brambůrkůůůůů!!,“ „Kdééé jsííí?,“ pak jsem se zeptal nějakejch šikmovoček, jestli neviděly Vajíčka a vony jen kroutily hlavama.

Hledali jsme, kudy pojedem, zvítězila cesta směrem na Jihlavu. Jela parta holek a hezká vandračka, ale hodně unavená – měla pod očima kruhy jak blázen; a starej kořala, co ve vlaku jódloval: „Ty…Tydli…Tudlidy…Ty…Tily…“ a říkal, že se zná s Krakonošem a Tatronošem. Vystoupili jsme v Herálci a šli asi kilometr do vsi, protože dědek ve vlaku hlásil, že je tam otevřená nová hospoda a že maj pivo zadara. Hospodu jsme našli, byla nová, ale plná pražskejch floutků, co tu byli na chatách. Hráli šipky a strašně hulákali.

Objednali jsme si pivo a klobásky a vzpomínali na zlatou Moravu. Bylo nám smutno z toho všeho; zaplatili jsme, šli se podívat kousek dál a objevili starou hospodu a tam seděli starousedlíci. Sedli jsme si ven na dřevěnou terásku, hráli moravský lidovky a zabodávali nože do dřevěný podlahy „za Moravu.“ Šel kolem stařec a povídá: „To byste měli hrát, takový písničky,“ a zalez do putyky. Ptal jsem se výčepáka, kde je záchod, vysvětlil mi cestu asi přes deset rohů.

               Koupili jsme ještě pár kousků a obveselený alkoholem jsme táhli někam spát. Došli jsme do další vsi a na rozcestí uviděli přepychovou budku na autobus, jenže jsme chtěli ještě někde pařit a tak jsme šli k vesnici. Najednou to na nás přišlo a my hupli přes pšenici do lesa. Dřepěli jsme asi dvacet metrů od sebe a srali.

Pak naše cesta vedla po značce až na vlakovou zastávku. Míjeli jsme spoustu chat, jednu hnusnější než nejhnusnější. Přišli jsme na zastávku a byla supr, jenže nám se ještě nechtělo spát a tak jsme si řekli, že zajdem ještě do Lípy; po kolejích to byl kousek, teda podle mapy. Šli jsme to zhruba dvě hoďky a bylo už skoro tři čtvrtě na jedenáct, když jsme došli. Zastávka byla hezká, studená, dlaždičková. Byla prázdná.

Šli jsme se podívat, kde to tu žije, a našli hospodu, kde seděli mladý kluci a prudili šipkaře. Potom odešli a mleli něco o rockotéce. Ty chlapi, co hráli šipky, mě vyzvali na zápas, no a já jim to vyhrál.

Pak už jsem nesměl hrát.

               Zavíralo se; zaplatili jsme a šli se mrknout na tu rockotéku.

Byl to nekontrolovanej řev všeho možnýho i nemožnýho, znělo to tak, jako když za starejch časů upad rytíř v brnění na dlouhejch točitejch schodech a jel po prdeli až dolu. Koupili jsme si pivo znakovou řečí a šli si sednout dozadu, kde jsme se – když jsme naplno řvali – aspoň trochu slyšeli. Byli jsme už dost kántry; objímali nás nějaký kluci a zdravili nás, no hrůza.

               Vožralý jak děla jsme se vrátili na zastávku. Brebentili jsme dost rychle a úplně plynule anglicky a vyplašili párek mladejch mrdochtílků, sedících na schodech. Vybalili jsme celtu, spacáky, chvilku vedli opilecký moudra a za moment hnípali jak špalci.

Houkání vlaku nás probudilo hodně brzo. Tak jsme ještě zavřeli oka a chrupali dál.

Přišli nějaký lidi s malou holčičkou; byli v pláštěnkách, protože pršelo. Vlastně skoro celej vandr, když na to teď vzpomínám, nám pršelo, nebo bylo aspoň pod mrakem.

               Leželi jsme, nechtělo se nám po propařený noci vstávat. Potom přijel další vlak, ale my byli v pohodě, protože ještě pojede další.

Nejel.

Teda dopoledne už ne, jel až kolem sedumnáctý hodiny. No, to bylo v prdeli. Tak snad autobus. Jenže byla sobota a v tenhle prokletej den žádnej nejel. Při pomyšlení, že se musíme nějak dostat do Havl Brodu a do Ředkovce, nám bylo ouzko.

Šli jsme po silnici a zkusili jsme si stopnout něco rychlejšího, než nohy; zastavil nám traktorista, dost společensky unavenej z předchozího večera. Kličkoval po silnici a tvrdil, že nejsilnější pivo jsou Krušovice. Odvezl nás až k hospodě, bydlel hned naproti. My si dali snídoběd, srádlo a potom šli pěšky tři kiláky do Brodu. Cestou jsme potkali holku, co byla včera na rockotéce. Před městem stáli fíci a kontrolovali auta. Zvedli plácačku na kolegy policajty a ti na ně ukázali jen fuckáče.

Na nádraží jsme zapadli do hospody na pivo. Přišel k nám starej cikán a žebral cigára. Dal jsem mu celou krabku, ve který byla ale už jenom jedna petra a on se moh zlomit v pase. Pokecal s náma, my zaplatili a šli na perón. Vajíčko vytáh kytárku, já harmoniku a hráli jsme. Vedle stála majitelka ženskýho pohlaví, a když jsme hráli Zátoku, přišla k nám a zpívala taky. Když přijel vlak a nastoupili jsme, dala se s náma do řeči a chtěla, abysme ještě hráli, jenže jsme jeli jen kousek, tak byl zpěv bez kytary. V Okrouhlici jsme vystoupili a ona jela do Kolína.

               Šli jsme starou známou cestou přes Babice a vzpomínali na školu v přírodě; vedlo nás to kolem polí k lesu a my byli jak agronomové, když jsme chytračili nad tím, jak obilí za tu dobu vyrostlo, jak zlátne a tak.

Před Ředkovcem jsme se chtěli trochu umejt, protože jsme se asi tejden vůbec nemyli, ale voda byla moc studená a tak z toho nic nebylo.

               Vešli jsme hlavní branou do výchovnýho zařízení Ředkovec.

Na lavičce před barem seděl Malej Honza s tlupou cizích vandráků, vítal nás a hulákal, že zrovna myslel na to, co kdybysme přijeli. Přišla i překrásná Markétka, hned natočila dvě orosený sklenice Rebela a dokonce si svoje sepnutý vlasy rozpustila, což v nás vyvolalo hormonální vichřici, polykání slin a svrbění dlaní. Kluci-vandráci byli poměrně suchý, ale omlouvalo je to, že předešlej večer pařili. My jsme dostali docela hlad a tak bylo rozhodnuto, že do Světlý na véču. Světlá je docela daleko; zkusili jsme stopa, ale nic nestavělo, tak pan Vajíčko vymyslel, že budeme dělat kriply a kroutit ruce a nohy. Byla to docela hlína a hned první auto nám zastavilo. Seděl v něm chlápek, hrozně se smál a říká: „Já jinak stopaře neberu, ale tohle bylo fakt dobrý.“ Zastavil nám u hospody.

Objednali jsme si špíz z drůbeže, pingloval tam kluk, co vypadal, jako Švejk. Zaplatili jsme, šli zpátky a zase stopovali, zastavil nám Chrysler Neon a kluk řekl, že nás viděl, když jsme šli do Světlý. Svezl nás až k Nový Vsi, odkud je to do Ředkovce jen kousek. Po cestě jsme potkali Honzu; už z dálky na nás blikal, pak zastavil a radostně se s náma zdravil. Řekl, že za chvíli přijede a odjechal pryč. V Ředkovci u brány jsme byli podrobeni výslechu, za kým jdeme, co tam chceme atd. Když pan Vajíčko řekl, že za majitelem toho všeho kolem, tak už neřekli ani slovo a pustili nás dál. Týpkové v maskáčích tam nebyli, tak jsme zůstali s Honzíkem a Markétkou sami; pak přijel Honza, seděl s náma a klábosil. Když nám začalo kapat na hlavy, chtěli jsme dovnitř. Mezitím přišli vandráci z večeře v Lipnici. Pršelo už dost, ale Honza, že se dovnitř nepude, že ho to na baru nebaví a kdesi cosi, ale nakonec jsme zvítězili my a na bar se šlo. Ještě jsme zkontrolovali malýmu Honzovi dikotéku a pak se vrátili k pěnivýmu moku. V baru byl ještě nějakej chlápek s manželkou.

Markétka přinesla hambáče,co zbyly po dětech od večeře. Vybalili jsme kytary a zase to spustili; hráli jsme úplně všechno možný i nemožný dlouho do noci, pozdějc už jsme jen kecali s Honzama a pili pivo. Parta vandráků už kdesi spala; ráno jsme se dozvěděli, že na diskosále.

               Když už jsme byli hodně unavený, zeptali jsme se Honzy, kde můžeme složit hlavu a on: „Podíváme se, jakej pokoj je volnej.“ Původně jsme v pokoji spát nechtěli, ale když nabízel, tak co. Spacáky jsme rozložili na rozvrzanejch postelích, v koupelně se vychrupili a šli na kutě.

Ráno nás vzbudil rachot, jak plácaly kapky o okenní římsu. Dali jsme sprchu a umytý sešli do baru. Bylo brzo a v baru nikdo nebyl, ale potkali jsme Malýho Honzu a šli se kouknout k vodě. Napsali jsme vzkaz na nástěnku a vlezli zpátky na pokoj, vytáhli nástroje a spustili ty naše. V tom se otevřely dveře a stál tam Malej Honza a dvě pipiny; jedna byla jeho matrace a druhá byla hrozně vošklivá a zrzavá. Honza chtěl, abysme hráli Metallicu, ale nám se nechtělo, tak měl smůlu.

Zabalili jsme věci a šli zkusit bar, Honza tam už byl a vandráci taky. Cestou na bar nám Malej Honza řek, že my máme protekci, proto ten pokoj. Dali jsme si vyprošťováka a řekli si, že nejpozdějc v jedenáct musíme jít na vlak. Honza ale nalejval další a další, takže nás ještě pozvali na oběd a my odešli tak kolem půl jedný. Šli jsme na vlak do Okrouhlice, byl přímej, až do Prahy.

               Ve vlaku seděli kluci, tak kolem šestnácti let, jeden z nich hrál na kytaru a furt ladil; zpívali odrhovačky a my byli rádi, že taky hraje někdo jinej. V Kolíně sice vystoupili, ale místo nich nastoupili dva týpkové; jeden vypadal jako Dlouhý Bidlo a ten druhej nevypadal nijak, ale hrál na foukačky. Chvíli jsme hráli s nima, ale pak už jsme byli těžce kántry. Vajíčko mi potom říkal, že tady byl chlápek, kterej, když jsme hráli „Když jsem šel z Hradišťa,“ brečel, z čehož jsme byli úplně hotový.

Pak už vlak houkal před Masaryčkou a my se pakovali ven.

Chodili jsme po nádraží sem a tam, pan Vajíčko si koupil lístek do Kladna a pak jsme šli na lahváče, cestou mě potkali rodiče jednoho mýho žáka, volali na mě a zdravili mě.

 

Seděli jsme na nádraží a pili pivo, poslední na tomhle vandru.

               Vlak jel Vajíčkovi asi za pět minut, dopili jsme a loučili se. Pak pan Vajíčko nastoupil a vlak se rozjel. Ještě chvíli jsem tam stál a čekal, až vlak zmizí v dálce.

Tenhle vandr byl něčím hrozně zvláštní. Přes naše předsevzetí, že ulovíme čtrnáct bobrů a neulovili jsme ani jednoho až po špatný počasí. Ale taky nám toho spoustu dal.

Víru a důkaz, že ještě nejsou všichni lidi svině a že Morava je prostě Morava a je velice pohostinná.