Na závěr sezóny  a posledního roku s jedničkou na začátku jsme se rozhodli, poctít jeskyňku na Konětopech svojí přítomností. Do přírody nás to táhlo už dlouho a celej podzim byl extrémně teplej a hezkej – jenom na ten náš víkend chcalo, teda pokud si dobře pamatuju. Psát o tom, co jsme na Konětopech dělali, by bylo asi zbytečný – z nádraží na pár piv do hospody a pak obvyklou cestou do kopce do jeskyně.

Spíš by bylo dobrý, uzavřít sezónu 99 taky v deníku.

Tři vandry, jeden dlouhej; ve svý podstatě je to málo, ale jak už jsme se kolikrát přesvědčili – nezáleží na kvantitě, ale na kvalitě, a ty naše rozhodně byly hodně qualitňý. Nicméně do roku 2000 jsme vstoupili s velkejma předsevzetíma: za prvý – musíme na benči zvednout sto kilo, víc vandrů - za druhý.

K bodu dva – v době, kdy tohle píšu, máme za sebou letošní první vandr k Úštěku, ale o tom pozdějc (a chystáme se další tejden na další).

               Rok 99 byl rok změn v životech členů Y.CH.: pan Vajíčko zanechal samoty, ve který úspěšně setrvával přes rok, a rozhod se pro soužití s Veronikou; a přes všechny zásady, že mu do života nesmí vstoupit nikdo, kdo o sportu byť jen mluví, začal chodit se studentkou FTVS a mistryní aerobiku, čímž si na sebe ušil pěkněj bič. V podstatě se taky přestěhoval do Prahy, což je lepší, než když byl na Kladně.

A já měl změn možná ještě víc.

Vyměnil jsem starou pipinku za mladší, ale co bylo možná ještě důležitější, na podzim 99 jsme začali s Vajíčkem dělat ve stejný práci, a tak máme teď mnohem víc času na páchání nejrůznějších píčovin, a hlavně – můžeme se víc domlouvat na společným volným čase.

Na společnejch dalších akcích.

A NA VANDRECH.

P.S. – První předsevzetí jsme nesplnili, i když vlastě dvakrát padesát je taky sto.