Pan Vajíčko ke mně do práce přišel kolem sedumnáctý hodiny a když jsem v Rytmusu skončil, uháněli jsme na vlak. Saky paky a kytary s sebou. V domnění, že pojedeme rovnou, pěli jsme písně a lemtali pivo. Hrál jsem asi dost vehementně, protože mi prdlo géčko; jiný struny nepraskaj tak často, proto je o něj nouze, ani já, ani Vajíčko jsme pochopitelně žádný náhradní neměli. Bylo tady před náma dilema, co dál: buď jet rovnou bez géčka (tahle varianta byla všema hlasama zamítnutá), nebo k Vajíčkovi domů, natáhnout novou strunu a pokračovat v cestě potom.

               U Vajíčka doma jsme se usadili, dali na kytaru strunu a rozhodli se, že dál už dneska nepojedem, že to nemá smysl a pojedem až ráno. Sedli jsme na balkón, popíjeli tramín a vyprávěli o životě. Já jsem to občas proložil cígem. Během filozofickýho tlachání jsme krkali a prděli, aby to mělo grády, pan Vajíčko si občas odflusnul; jednou se trefil na klandr a flusanec tam visel a houpal se. Potom spíš z rozumu než z únavy jsme se uložili ke spánku.

…

Ráno nás odporným způsobem vzbudil budík, nekompromisně zvonil, až vytáh naše líný těla z pelechů. Oblíkli jsme si zelenou, nazuli vandrácký boty a vyšlapovali přes kladenský sídliště směrem k nádraží. Mašinka nás ukolíbávala až do Rakáče, kde jsme přesedali na lokálku do Mutějovic. Po cestě, jak jinak, na nás mrkala jedna pipina; ale asi jela někam do Loun, tak nám jen zamávala a usmála se. Den teda začínal hezky.

Na nádraží jsme chvilku vydrželi a študovali v mapě, kudy vede cesta. Žlutá je barva naše a proto jsme se po ní dali. Chvíli po silnici a potom se cesta stočila doprava do lesa.

A do kopce. Na moje prohulený plíce…no, nemám kouřit, tak co si stěžuju. Asi uprostřed kopečka, během močení, jsme z dálky slyšeli nějakýho kolegu kytaristu. Vyšli jsme nahoru, šli po hraně kamenitýho srázu a shlíželi na jarní rozkvétající krajinu. Po chvíli se o svý přihlásil nejlepší kuchař – hlad. Hledali jsme místečko, kde by bylo nejlepší vyrobit oheň, rozdelali jsme ho kousek od cesty na místě, odkud bylo krásně vidět do údolí. Opekli jsme buřtíky, zakoupený ráno na Kladně a otevřeli piva; nacpávali jsme si pupky a vychutnávali si ten pocit, kterej člověk může zažít jenom na vandru, vlahej jarní vítr, pučící stomy a klacíky u cest a k tomu vůně ohýnku a spálenýho tuku ze špekáčků, prostě SUPER. Po baště jsme ohniště uklidili a a šli směrem ke Kounovskejm řadám, tam jsme usedli na klády a hráli. Potkali jsme partu jinejch vanráků, který za pochodu hráli a zpívali.

Zvedli jsme se a šli po polní cestě až na křižovatku s hlavní silnicí, kousek po silnici a potom znova do lesa. V dálce byl vidět vršek a mapa řekla, že to je Raná. Naše cesta se ubírala do kopce. Dole na cestě pobíhal buldoček a hrozně chroptěl. Řekli jsme si, že musíme ten kopec, na kterým je zřícenina Pravda, zdolat. Přemejšleli jsme, proč asi Pravda, ale nepřišli jsme na to.

               Vyškrábali jsme se na bejvalý nádvoří, porostlý trávou. Bylo tam asi třicet lidí. Chvíli jsme hráli, ale byli jsme hrozně unavený a měli jsme žížeň. Vydali jsme se teda podél chmelnic směrem na Konětopy. Za chmelnicí byla skládka, dost hustá, což nám trochu zkazilo náladu; a ještě k tomu se na cestě prášilo a to nebylo na naše suchý huby nic moc. Už jsme se těšili na hospůdku.

Na návsi v Konětopech bylo živo, dvě babky si vyprávěly před krámem, kolem jezdily na tříkolkách děti. Zmerčili jsme před hospodou traktor a několik opřenejch kol. Je zvláštní, že na vesnici, když je otevřená hospoda, tak před ní vždycky stojí kola a traktor, v Čechách, i na Moravě. V hospodě jsme si kromě piva koupili úplně všechny párky, co měli,takže jsme každej měl jeden a půl nožičky. Už nás to tam pak nebavilo a vyrazili jsme; za cinkání lahváčů po kapsách a žracákách jsme kráčeli směrem k bílýmu domečku pod lesem. Pásli se tam koně, my na loučce shodili bágly a lehli do trávy. Já jsem regulérně spal. Pan Vajíčko mi potom řek, že hrozně chrápu. Vytáhli jsme kytary a hrozně nahlas posílali písně do vesnice pod náma. Měli jsme vděčný publikum, koňský zadky. Přišla pasačka a koně odvedla, abychom ten dobytek nepoplašili.

               Čekal nás další, už poslední výstup.

Přestože Vajíčko strašil, že cesta bude prachmizerná, nebylo to tak hrozný. Asi to bylo tím, že předtím na konětopskou jeskyni stoupal pěkně nadranej z dolejší hospůdky.

Byli jsme u cíle.

Rozhrnuli jsme křoví a viděli černou díru do jeskyně; shodili jsme rance na zem a vydali se hledat dříví na oheň. Shazovali jsme ho shora z cesty před jeskyni, pak sešli dolů, naporcovali a zapálili. Povečeřeli jsme párky s pivem, hráli a kecali do pozdních nočních hodin a pak to zalomili.

…

Ráno jsme vstali hodně brzo, protože pan Vajíčko měl v Praze nějakej program a musel se vrátit. Sešli jsme do Konětop na zastávku a za malou chvilku už nám to jelo.

               Seděli jsme na zadním sedadle motoráčku a ani se nám nechtělo hrát. Jeli jsme do Kladna a šli k Vajíčkovi, kterej tam měl mít od mamky auto, ale neměl, tak se převlík do civilu a vrátili jsme se na nádraží. Cesta do Prahy utekla jak nic, protože jsme se ve vlaku střídali o kytaru a hráli až na Masaryčku, kde jsme se rozdělili. Já jel domu a Vajíčko k rodičům.

Náš vandr byl první v tom roce a opět krátkej, jako každoroční první víkenďáky.