Jdi na obsah Jdi na menu
 


Český Dub - květen 2006

18. 5. 2006

 

              Vandr k Českému Bubu 2006

 

Den Ajns

 

 

 

 

Byl qěten 2006, lásky čas. Hrdliččččin zval na vandr hlas. Ale já měl i přes hrdlání holubovy družky dilema jak čepici:

            Jak jet na vandr a jak, kua, opečovat a zajistit mojí manželku, když jsem se neudržel a ona byla ve třetím měsíci čekání na pumprdlíka? No ale pak mě osvítil Duch Svatý; a tak jsem vyškemral na Pavlovi, že si beru jednu lůžkovinu navíc s sebou. Co měl dělat, chudák stará, když jsem na něj vytáhl ty nejsmutnější kontaktní čočky, kterých jsem schopen?

            Takže bylo nebylo – Aďka ve vandrovním (až jsem mrkal na drát, jak je stylově oblečená) pro nás přišla do práce – my jsme dopředstírali svoje kolečka a hurá qlaku. Bimbají k Mumeu, po svejch na Hlavák, vystát megafrontisko k lístkům (za současného opatřování chleba pevného i tekutého vezdejšího) a pak se narvaným vlakem směr Turn-off prodrat na jedinou čtyřku s aspoň třemi volnými sedadly; to čtvrté okupoval kudrnatý výrostek. Takových jelo hafo, protože byl pátek a všichni táhli z internátů (nezaměnit s internetem) k mamince. Vlak s sebou cuknul a dal se do pohybu. Po nějaké době, kdy se drncání kolejí ustálilo na klasickém staccatu „performed by České railways,“ jsme otevřeli píva a dali se do popíjení, keců a tak. Pavel musel čelit klesající kudrnaté hlavě nezadržitelně usínajícího hocha vedle sebe a také jsme poprosili jakousi Červenou Karkulku vedle na čtyřce, aby nám udělala foto. Sice se musela poprat s tisícem a jedním čudlíkem na Pavlově hyper fortygrafickém přístroji, ale nakonec se jí foto podařilo. I Pavlovi, když si jí na oplátku také vyfotil. Já jsem vyfotil usínajícího kudrnáče a to už jsme pomalu brzdili u Turnova.

            Měli jsme následující plán: nakoupit nějaké vjeci, přestoupit na vlak směr Sychrov a pak jít asi 12 km do Českého Bubu, kde má náš kamarád Tomáš Veselý polosamotnou chaloupku.

            V Turnově jsme nakoupili (kuře, nějaké pivo, chleba a co já vím), na perónu ještě dali pivko, porovnali si pupky (Aďka s Pavlem nastejno, já jako oni, protože jsem zatahoval)nastoupili (pokecali jsme cestou s průvodčí) a když jakože Sychrov, tak jakože hajdy z vlaku, pobudové. Dali jsme se cestou asfaltovou, poobdivovali krásný železniční viadukt (fandové mašinek a jiná kolejová zvířata jistě vědí) a vydali se na cestu k Tomasovi. Bylo asi sedm večer a sluníčko příjemně zapadalo. Cesta byla suchá, místy rovná. Na kraji Třtí nás na prvním baráku potěšil nápis „Seš blízko.“         

            Vzpomínali jsme s Pavlem za pochodu na chvíle strávené na Adamově chatě a na Adama vůbec (i jsme šli přímo pod chalupou – v Dehtárech). Snad k němu nahoru ty vzpomínky doletěly.

            To už jsme zatočili na červenou značku do Českého Dubu. Cesta začala pomalu stoupat a po chvíli se objevily první baráčky pidivesničky Chvalčovice. Po pravé straně byl výběh a v něm pár koní – takoví ti těžcí koně na tvrdou práci. Žádní plnokrevníci. Ale pěkní a hned se šourali mrknout na postavy, nabízející jim dlaně. Ale dlaně byly prázdné a tak si koně poklepali významně kopytem na lebku a šli hledat nějakou tu trávu. Udělali jsme pár fotek a šli dál. U prvního baráku už nás zdravil mladý kluk v kovbojském klobouku – hospodářství a koně byli jeho. Vyprávěl nám, jak tou silničkou, kterou jdeme, jezdí jak blázni nějací Pražáci a on jim občas naštorc přes cestu postaví traktor, haha. Zasmáli jsme se a neřekli, že jsme i my Pražáci jak lusk (jeden z Brna, jeden z Rakovníka a jeden ze Žiliny). Cesta nás vyvedla přicházejícím podvečerem pěknou pěšinou pod rozkvetlými stromy mezi pole. Pavel se dal do focení – Ještěd, pole, skřivani (bez nití) a já s Aďkou, jen si vyberte. Klidným tempem (brali jsme ohledy na čtvrtého člena výpravy – toho času bez jména a s neznámým pohlavím) jsme šlapali pod načervenalou oblohou a vyloženě si medili, protože to byl první vandr v roce. Pak lesem z kopečka a vítejte v Českém Dubu. Dost se nám chtělo zajít na pivo nebo tak, ale čas nás hnal – už bylo před devátou večer. Prokličkovali jsme Dubem a stoupali po silnici na Malý Dub. Jak jsme tak šli, znejistěl jsem, jestli nejdeme blbě. Byli jsme totiž u Toma předtím jen jednou a ještě autem. Ale jo, dobře jsme šli. U kapličky doprava, přes kopeček a v pěkných 21:30 jsme ťukali na dveře chaloupky, otevřete, kůzlátka.

            Otevřeli, provedli neznalce, usadili, nakrmili, napojili – a pivo a hruškovici domácí otevřeli. My jsme na oplátku vytasili prkna a hrálo se a zpívalo. Ženy odešly spát (Jarka, Tomova žena, byla utahaná a Aďka byla utahaná za dva) a my to ještě chvíli potáhli, dokud se v lahvi s hruškovicí leskla byť jediná slza. Opilí a vysmátí jsme s Pavlem zaútočili na naše postele. Aďka pak se smíchem vyprávěla, jak jsme se motali, dělali randál a okamžitě po dolehnutí usnuli. Pavel chrápal a já škvrkal zubama, takže jsme měli hudební produkci celý zbytek noci.

 

 

 

Den Cvaj policaj

 

 

 

 

            Ráno kolem deváté jsme vstávali. Chudák Tom už byl na nohou a něco kutil, protože vyspalá Jarka ho nenechala lenošit. Sama si zacvičila na zahrádce jógu. Dostali jsme snídani (Tom s Jarkou jsou neuvěřitelně pohostinní lidé), sbalili se, udělali foto a vyrazili dál. Moc se nám nechtělo, ale vandr je vandr a tak se musí chodit. V sedě se chodit nedá. Teda dá, ale blbě. No dobře no, končim.

            Měli jsme (díky doporučení Tomáše) namířeno do Kotle. Teda do vesničky Kotel, kde je tisíciletá lípa. A těsně před Kotlem je odbočka po modré značce ke skále, zvané Čertova zeď.

            Hned za chaloupkou jsme se zastavili u lesa – čůrat a tak. I jsme se na chvilku usadili a napili vody – nějak jsme byli vyprahlí. Kousek od nás vedla cesta a po ní hrčela fréza s připojeným vozíkem a ve vozíku dva lidé. Prostě: „Dědku, to je dost, žes konečně udělal něco pro rodinu. Žes nás taky vyvez.“ Za chvíli šel po cestě chlapík a na provázku vedl stádečko koz. „Ten má kozy,“ obdivoval Pavel. A udělil mu trestné foto za veřejné odhalování se.

            Pod lesem vedle nás seděly a popelily se tři ženy – teda babička, zřejmě dcera a vnučka. Nastavené ksichty na slunce jak paraboly na družici. Prošli jsme kolem nich a zapadli do lesa – příjemná cesta kolem jasně zeleného borůvčí a voňavých borovic. Pohoda. Když se pak naše žlutá značka křížila s jakousi lesní cestou, mrkali jsme na drát. Ty tři horákyně vyšly po té lesní cestě kus před námi!Evidentně znaly zkratky. Minuli jsme je – už věděly a culily se.

            Odbočili jsme, jak jsem řekl, na modrou a asi po kilometru došli k čedičové skále Čertova zeď. Pěkné. Pravidelné čedičové sloupy uložené do velké hromady, na kterou jsem hned musel vylézt. Jak jinak. Napili jsme se a už se těšili na kotelskou lípu a do nedaleké Osečné do hospůdky na pivko a něco xnědku. Jak se tak vracíme zpátky, najednou v kopečku před námi zasvítila prdel. To nás zase dohnaly tři sestry a ta nejmladší zcela neturisticky čůrala na cestu.

            Po silnici jsme seběhli do Kotle a už zdálky viděli mohutnou korunu lípy. Ta lípa je fakt obrovská a stará; má vykotlaný vnitřek, do kterého se dá vlézt. Poseděli jsme na silných a klikatých kořenech, posvačili jablka, pokochali se krásným stromem, který toho jistě pamatuje a pamatuje, a vyrazili dál do Osečné. Bohužel po silnici – ale v pohodě, nebyl moc velký cwrkot. Povídali jsme si o všem možném; tak nám to uteklo a najednou jsme stáli v Osečné na náměstí u hospůdky s pěknou krytou dřevěnou zahrádkou. Jeden stůl byl volný, tak jsme ho obsadili a rozhlédli se kolem. U ostatních stolů seděli lidi vyšňoření jak ze svatby – samé blůzky, protože 99 procent obsazenstva tvořily ženy v nejrůznějším věku a pouze tři chlapi v oblecích jim tvořili doprovod.

            Dali jsme si pivo a jídlo. A najednou se jedna z těch žen otočila a povídá: „Tak můžeme si už zazpívat?“ A my na ni místo odpovědi jen vyvalili bulvy. „Aha, vy nejste ty cyklisti …. ?“ na nás ta žena. „Ale jo, jenom jsme se převlíkli,“ my na to. „Klidně si zazpívejte, my jsme zvyklí na všelijaký vytí.“ Ale OUHA, PRD a KUA. To nebyli zavilý šakaly zběsyle vili na mněsýc, ale pěvecký sbor a tak nám to v kokrhání nandali 100:0. Už nás to neustálé vyvalování bulev otravovalo. Prostě – zpívali úplně neuvěřitelně. Repertoát – pokud jsme mohli posoudit – byl velice různorodý, ale bylo to fuk, byl to zážitek. Dozpívali pár věcí a prý, abychom něco zahráli. Tak jsme trochu opatrně začali hrát a zpívat, protože jsme cítili, že tady stojíme proti důstojnému protivníkovi. Tak jsme se střídali – trochu my a trochu oni. Když pak sbor zapěl „Tears in heaven“ v takové úpravě, zahráli jsme to zase my podle originálu, čímž jsme se dostali na stejného Kleptna. Jeden sborista vytáhl tahací harmoniku, zahrál pár věcí a šéf souboru Radek (mezitím jsme se představili) skákal radostí. A hned, kam máme namířeno. Popravdě jsme řekli, že nevíme, že jsme na vandru. Odběhl, chvilku si špital se svými ovečkami, pak se vrátil a jestli bychom pro ně nechtěli zahrát večer. „A kde,“ ptali jsme se. „Tady kousek v lázních, máme tam rozlučkový večer po setkání sborů – je tam ještě sbor z Německa a ty budou nadšený.“

            Vzali jsme si timeout a probírali to – hlavně kvůli Aďce, protože ta měla v rozhodování skoro větší přednost než fírer. Ale ta zase myslela na nás, protože věděla, jak to s náma je. „Tak jo,“ řekli jsme. Zajásali a o překot povídali, že dostaneme jídlo a že to bude super a bůhví co ještě. „No, Němci, lázně, hraní – to bude asi prdel,“ pověděli jsme si mezi sebou. Bylo to tady. Veškeré plány zapomenuty, život se změnil během minuty. Prostě vandr.

Otočili se pro nás autem – no komfort jak noha. Ve vedlejších Lázních Kunratice nás zavezli opravdu k léčebným domům – lidé, postávající venku (víceméně pacoši) nás okukovali, jak to, že do lázní přijeli trempové? To se jdou léčit? A na co, proboha?Na nervíky, jako my?

            V restauraci připravené stoly – ten náš byl u malého pódia. U ostatních seděli lidé a leute. Všichni nás pozorovali a beobachtovali, vyplesklí z maskáčů, šátků a báglů. Radek hned vysvětlil – česky a německy – o co jde. Nijak dlouho jsme nečekali a vytasili prkna. I pan Harmonika natáh měchy a spustili jsme polky, tanga (nemyslím tím, že jsme spustili spodní prádlo na půl žerdi) a jiné pololidovky. Leute okamžitě zaplnili Tanzparkett a pustili se do toho. No rachot jak v Riu. Hráli jsme nonstop nějakou dobu. Pak si vedoucí něměckého sboru vzala slovo, poděkovala osečenskému sboru Canzonetta za bla bla bla a cum rýziken und nébenvirkungen lézen zý dí pakungsbajláge und frágen zý íhren arc óder apotéker, dů čechiše miství. A utvořili kolečko a začali primitivní německýá taneček a zároveň zpívali: „Hólky šuký, dů bist majn gróse kangarů“ nebo tak nějak, kdo tomu má rozumnět. Každopádně jsme se prohýbali smíchy – naštěstí si Němci mysleli, že se smějeme na ně, ne jim. I když – fakt je, že je to sympatické a málokdy vidíš Čechy se tak odvázat a radovat.

            Pak Němci odešli, Harmonika měl už namožené měchy a tak to zůstalo na nás. Canzonetťáci srazili stoly do jednoho a seděli jsme dohromady. Hráli jsme všechno. Popíčky, lidovky české, moravské, slovenské, něco z angliny, Nohavicu, Rukavicu i Redla. I jsme dělali spoustu srandy a tak, prostě bomba. Radek, už pěkně připitý, mi přinesl vizitku – vizitku ne přímo jeho, ale Canzonetty; tak jsem mu dal svojí. Odnesl ji; za chvíli přišel a říká: „Ty se jmenuješ Nový? Já se jmenuju Starý!“ Smáli jsme se, pak Aďka šla ze Radkovou ženou Lenkou a povídá jí: „Lenko – ty jsi Stará, viď? Já jsem Nová!“ Tak jsme si dali paňáka.

            Pomalu už nám vysychal po těch hodinách hraní repertoár. Takže jsme to uťali, protože i pingl se tvářil nerudně. Byla noc. Co teď? Ale než jsme se stihli poradit, tak se nám dostalo nabídky od Radka a Lenky – že mají zahradu a na ní zahradní domek. Jasně, proč ne. Zavedli nás tam – že na pozemku plánují stavbu domu. Ještě jsme zkoušeli chvilku hrát, ale už jsme toho měli dost, tak jsme si spíš jen povídali; o nás i o nich. (Jen randál od vedlejšího domu nás rušil – strašně nahlas puštěná hudba a pak promítání filmu na stěnu baráku. To všechno tak ve dvě ráno – mazec.) Oba dva učili ve škole, vedli pěvecké sbory, hráli divadlo a vůbec byli velice kulturně činní. My jsme povídali o rodinách a vandrech – divili se a ocenili, že Aďka jela. Ukázali nám také nocležiště.

            Zahradní domek byl fajn – tři postele a spousta harampádí; ale i lednička, plotýnkový vařič, varná konvice, kafe a krabčák. „Vezměte si, co chcete, my už jdeme spát. Dobrou noc a ráno se uvidíme!,“ rozloučili se s námi Lenka s Radkem. Zůstali jsme sami. Aďka už toho měla dost a tak se zavrtala do spacáku. Jenže Chüže byla rozjetá. Otevřeli jsme krabčák a hledali, co bysme provedli. Našli jsme slamáčky a dětské sluneční brejle, tak jsme si to nasadili a předstírali jsme karneval v Riu. Také jsme brnkali a hráli na píšťalku. Pak jsme zhasli a blbnuli s baterkou pod ksichtama – Aďka se strašně smála, když viděla Pavlův obličej osvícený zespoda. Dopili jsme krabčák a rozhodli jsme se, že nejlepší bude spánek, i když jsme moc spát nechtěli. Když jsem se k ránu šel podívat na stav spodních vod, vedle to ještě žilo.

 

 

 

Den Draj

 

 

 

 

            Ráno nás probudilo sluníčko a teplo. Uvařili jsme kafe, poklidili ten bordel, který jsme udělali při průzkumu chatky. Postupně jsme se umyli pod kohoutkem a to už přicházeli Staráci. Ještě jsme si pokecali – Radek chválil naše hraní a zpěv (moc jsme mu to nevěřili, ale pochvala od hudebního znalce potěšila) a pak nám nabídl, že každý rok pořádají na začátku června večerní hraní pod širým nebem. Akce se jmenuje Nokturno a hraje se na kraji Osečné na takovém návrší u barokního sousoší Třech svatých. Jasně, že jsme souhlasili – hned nám bylo jasné, že to trochu rozproudí naše ztuhlé hraní.

            Čas a den už pokročily a přišel čas jít dál. Srdečně jsme se rozloučili, předali si kontakty a slíbili si, že se ozveme.

            Z Osečné jsme to namířili po červené směr zřícenina Děvín a hlavně rybník Hamr. Tam si dáme oběd, rozhodli jsme se. Červená vedla pěknou alejí s překrásným výhledem na Ještěd a špici osečenského kostela. Pavel fotil o 106. Díky příhodnému stínu jsme udělali i kosmonautistickou fotku. Za probírání minulého večera v lázních a Staráků jsme ušli asi 9 km po lesní silnici pod zříceninu Děvína. Šlo se příjemně, hlavně Aďce. Sice kolem jezdila šílená kvanta cyklistů, ale dařilo se nám vyhýbat – někteří měli zvonky a někteří dokonce i PODĚKOVALI. Pod Děvínem nastal čas oddechu a dilema – podrápeme se na Děvín (do kopce), nebo půjdeme přímo na Hamerák? Mě sice trochu bolelo koleno, ale nebylo to tak hrozné a ani Aďka nebyla proti, tak jsme vyrazili. A dobře jsme udělali. Shora byl nádherný výhled do kraje. Sice tam bylo celkem dost lidí, ale zase dobře, že jsme si to nenechali ujít. Z Děvína se šlo příkrým lesem dolů. Pavel s Aďkou šli normálním tempem a za chvíli mi utekli, protože z kopce mě koleno bolelo jak sviňa, tak jsem jenom pajdal a sykal, jak to nebylo dobré. Proti nám jel (a pak šel) dokonce cyklista – to byl od něj celkem výkon, drát se s kolem nahoru.

            Asi po hodince jsme došli k Hameráku a přes hráz k hospodě. Protože byla hned první na ráně, byli v ní lidé a měla pěknou zahrádku, sedli jsme si taky. Přišel číšník. Objednali jsme si piva, paňáky, polévky a jídla. Za chviličku přinesl piva. „Už, aby to bylo na stole,“ těšili jsme se na jídlo. Asi za dvacet minut jsme se začali ošívat. „MŮŽEME ZAPLATIT?“ poněkolikáté se marně dožadovala paní od vedlejšího stolu. „Haló, my už máme objednáno půl hodiny!“ volal jakýsi pupkatý cyklista. Po třičtvrtěhodině a dvou urgencích jsme dostali aspoň polívky. „No to je mazec, asi maj nějakej problém,“ zhodnotili jsme to. Ale protože nejsme cyklisti, tak jsme trpělivě čekali. Lidé kolem číšníka buzerovali, dělali scény, hodlali neplatit, rušili objednávky a aspoň nám tím krátili čekání na jídlo, když už to bylo přes hodinu. Pak to konečně donesli. Teda – ještě před tím jsme ho donutili aspoň donést paňáky.

            Jídlo nebylo špatný, akorát ta čekací lhůta. Do toho vylezla k jedněm fakt hulvátskejm lidem i provozní. „Těm určitě odřek personál nebo tak,“ shodli jsme se. Pak jsme se s tou provozní dali do řeči. Potvrdila naše odhady – dneska zahajovali po rekonstrukci a akorát jim celej personál odřek. Takže provozní vařila, její dcera obsluhovala uvnitř a přítel té dcery, který jen přijel na návštěvu, dostal za úkol obsluhovat venku. Za to, že jsme byli v pohodě, nás provozní pozvala na paňáka.

            Když jsme se tak najedli a nedobrovolně tak strávili tři hodiny, vyrazili jsme dál. Od Tomáše jsme věděli, že na kopci Stříbrník je lovecký srub a že aspoň nějaké prostory by měly být přístupné. Jak jsme šli vsí (Hamr na Jezeře), skoro jsme litovali, že jsme nevydrželi s hladem o pár metrů dál – ale to už se změnit nedalo a aspoň jsme měli historku. V místním konzumu jsme si koupili zmrzku; bylo celkem teplo a chtělo to sladkou tečku. Zelená zmrzlina s názvem „Sliz“ to jistila. Byl to fakt sliz.

Sliz v nás vyvolal žízeň a v cestě byla zahrádka. Dali jsme jedno – ale fakt jen jedno a to nám zvedlo náladu. Na zdi visel nefunkční telefon – tak k němu Aďka šla a volala Renče. Dovolala se, ale Renča neodpovídala.

            Zelená byla naše značka. Šla přes vesnici Útěchovice a za ní se nám tak trochu ztratila – cesta totiž vedla pod kopcem a značka šla přímo na něj, ale bylo to značené blbě. Ale našli jsme a vystoupali malý, ale prudký kopec. Z toho vedra a námahy se Aďce udělalo trochu špatně, tak jsme si odpočali. Pak už to bylo dobrý. Lesem cesta mírně traverzovala a ve stínu se šlo příjemně. Přes cestu nám přeběhly srnky. Pak už jsme šli podél pole a už zdálky byl vidět Stříbrník. Na křižovatce cest a odbočce na žlutou jsme si oddechli – Aďce ještě nebylo úplně dobře. A pak už jsme to dotáhli vítězně na vrchol Stříbrníku (507m).

            Úplný vrchol Stříbrníku je holý a skalnatý a kolem nejsou stromy, takže je krásný výhled do kraje. Těsně pod skalami se krčil lovecký srub – byl zamčený, pouze kůlna na dřevo byla otevřená. Ale tam bylo málo místa, takže jako nocležiště se to použít nedalo; pouze jako záchrana v případě deště. Obhlédli jsme to celé. Vedle srubu byl travnatý plácek, obehnaný dřevěným zábradlím. Bylo tam i ohniště a trochu dřeva. Dotahali jsme větve, naporcovali je a už se těšili, jak si upečeme kuře, které jsme měli s sebou a které už mě klovalo do zad, protože v tom vedru i mrtvoly ožívaly. Do rohu plácku jsme položili karimatky, celty – prostě jsme udělali komplet přístřešek i s jednou celtou jako střechou. Paráda. Teď byla chvilka, vylézt na skály a rozhlédnout se z vrcholu. Šlo to hladce; na vrcholku byl ještě malý triangl ze dřeva.

            Nádherný rozhled z vrcholu. Slunce už se klopilo k západu; ještě tak hodinku a zapadne. V mlžném oparu byly vidět vrcholky Českého středohoří. Vál už chladný, večerní vítr – a vzduch voněl; jako na vandru. Ani se nám nechtělo moc slézat dolů, ale lákalo nás už rozdělat oheň a strávit příjemný vandrovní večer. Také nám už kručelo a stále jsme měli na paměti pipinku zabalenou do novin a igelitového sáčku, schovanou v mém baťohu.

            Rozdělal jsem oheň – povedlo se mi to na jednu sirku, jako správnému skautovi – a pak už jsem kuchtění přenechal znalcům a šikulům. Aďka s Pavlem kuře omyli, očistili, nasolili, nagrilovacíkořeňovali, zabalili do alobároobálo a zatím jsem já vytvořil žhavé, do kterého jsme kuře schovali a nechali péct. Za nějakou tu půl-třičtvrtěhodinku jsme ho exhumovali a rozbalili. Bylo ohořelé jen na nepatrných místečkách – jinak se vyšťavilo ve vlastní šťávě, vonělo a přímo si říkalo o sežrání, což jsme hned udělali. Ještě na snídani zbylo.

            Poseděli jsme – Aďka už byla zabalená ve spacáku a Pavel jí hned následoval. Ještě jsem chvilku poseděl u ohně sám a pak se začal štrachat taky. Šel jsem se vypustit a při návratu zpět jsem ve tmě přehlédl stojící špalek. Nakopl jsem ho holení, až jsem viděl i vzdálená souhvězdí. Se sakrováním jsem zalezl. Dobrou noc, kua fix.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Den Fýr, posílíš mír

 

 

 

            Překrásné ráno. Sluníčko se dralo přes vysoké smrky a šťouchalo nás zlatými prsty do tváří; vstávejte, lemry. Vyspali jsme se do růžova, i Aďce se spalo dobře a zima jí nebyla – takže i čtvrtý člen výpravy spal určitě dobře. Posnídali jsme zbytky kuřete, poklidili celé tábořiště včetně ohniště, sbalili se a vyrazili. Byl poslední den, takže nemělo moc smysl se někde flákat – stejně už člověk myslí na návrat domů. Ale přece jen nás čekalo ještě pár příjemných kilometrů.

            Ze Stříbrníku nás žlutá vedla na kraj vesnice Žibřidice. Bylo pondělí a volno, což pro obyvatele (drtivou většinou chalupáře) byla malá neděle. Všude vrčely sekačky, zvonily cirkulárky, lidé v montérkách lezli po kolenou po zahrádkách nebo vozili v kolečkách písek a jiné chalupářské pochutiny. Procházeli jsme tím mumrajem a sledovali cwrkot. Pak nám došlo, že nám došla voda – vyprosit si jí u jedněch chalupářů nebyl problém. Žlutá již civilizací dál nešla a zabočila do přírody. Kolem Stříbrného vrchu (neplést se Stříbrníkem) přes krásnou dlouhou louku pod lesem k jedné roubené samotě; byla u ní ohrada s velkým stádem koz. Kousek jsme šli po silnici a pak žlutá zahnula a přivedla nás k pískovcovým skalkám s vytesanou kapličkou. Příjemné klidné místo s neokázalým důkazem prosté víry lidí v Boha. V okolních skalkách bylo takových místnůstek vytesáno víc, prý tam žil poutník, který to všechno vyrobil. Říkali jsme si, že jít z druhé strany, tak by tam bylo pěkné místo na spaní. Odpočali jsme si, trochu se napili vody a vyrazili dál směrem na Janovice v Podještědí – značka se vesnici vyhnula a kolem kravína s bučícími obyvatelkami nás vyvedla na asfaltku mezi pastvinami. Po další asi hodině a půl jsme již scházeli z kopce do Jablonného v Podještědí. Naše první cesta vedla na nádraží uschovat batohy a zjistit, kdy to jede. Času bylo dost, tak jsme se – již bez zátěže – vrátili do města na jídlo a napít se něčeho jiného než vody. Pak nám už jel vlak a poslední chvíle vandru jsme strávili vzpomínáním na to, co všechno se dá vidět a zažít za necelé čtyři dny.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Český Dub 2006