Polovina březence za náma.

A další narozky Yedowky, už dvacátý čtvrtý, což znamená, že příští rok slavíme hranatý (nebo půlkulatý, což je, jak tak nad tím přemejšlím, daleko vhodnější tvar, protože u nás chlapů slovo "polokoule" vzbuzuje buď příjemný vize, nebo vysoce nepříjemný mravenčení v podvěsku pánevním).

Je to tak dávno. Zrovna minulej tejden jsem z pondělí na úterý u pana Brambůrka přespal, byvše v Praze za účely ryze pracovními. No jasně, že jsme skončili ve sluji, teda v Brambůrkově vyloučený lokalitě; a věnovali se hraní, poslechu starejch písní a tlachání o věcech mimo čas a prostor.

Při poslechu Brambůrek zase vytáhnul starý fotky, mezi kterejma se mihly i ty z Pilčáku, především ta, na který je sněhová Yedowka. Kdepak asi napršela?

Při hraní jsme si pěkně poklepávali na ramena, jaký jsme to muzikanti. No chtělo by to zase naše pseudoumění vytáhnout mezi lidi a povyzkoušet, jestli se nám to náhodou ve sluji nezdálo.

Přeju Yedowce, ať všechno, kvůli čemu a na čem vznikla, zůstane na furt. S účinností odteď.

p. V.