Konéééc, konéééc, nikdy nebude konec
Je zase konec roku. Mám z toho pocit, že to neuteklo rychle, spíš to, že už je to zase tady; je to stejný, jako když někam jedu a najednou si uvědomím, že už jsem v cíli.
Letos, víc, než kdy dřív, myslím na paralelní světy, tedy to, co je vlastně mottem Yedowky: „Čas, strávenej na vandrech, se do života nepočítá.“ Když si najednou uvědomím sám sebe, že sedím ve vlaku, na sobě zelený hadry, u kolen kytaru a jedu někam za Brambůrkem, je to, jako kdybych se vrátil do jinýho světa, do světa, kde já jsem Fredy, Vajíčko, tramp a muzikant. Myšlenka paralelního života se mi moc zamlouvá, čím dál víc.
Letos se čas v paralelním světě natáhnul o čtyři víkendový vandříky, moc pěkný, a nezapomenout na skoro zapomenutou jarní Wroclaw, oslavu dvacetin Yedowky, a potom na podzimní hraní u Pepy Bečky v Neratovicích. Všechno pěkný a intenzivní záležitosti. Když bych to zprůměroval, tak jsme se s Brambůrkem viděli tak nějak jednou za dva měsíce, což je docela dobrý skóre a pokud by to pokračovalo tímto stylem, tak je to paráda. Jak jsem už několikrát psal – je to jen na nás (a našich rodinách; bez podpory našich žen by to šlo těžko realizovat, když jim musíme na hrb dát starost o děti).
Shrnuto a sečteno – vandrů dostatek a hraní? Hraní po vandrech letos naprosto super. Uvědomili jsme si a řekli nahlas: jakýkoliv místo je hrací, pokud tam jsme.
A nezapomenu ani na naše normální světy: pan Brambůrek snad konečně zakotvil v práci, která ho baví a je normálně vedená, to znamená, že nemusí razítkovat kartu příchodů a odchodů. K tomu se jal stavět Potato´s Nest, takže pokud ještě zasadí strom, bude to mít zkompletovaný. Rodina roste a všichni zdrávi úměrně věku. Přeju mu to mojí bratrskou láskou ze svýho žloutkovýho srdce.
…
Vyrazil jsem ve svým normálním světě na výlet. Podzimní krajinou, trochu mlhavou a nevlídnou, tak, jak to mám rád; to asi nikdo neví.
Šel jsem, polňačka se klikatila a na holejch stráních vítr kejval stébly trav. Cestou jsem se zastavil u smutnýho opuštěnýho kříže, kterej se černal proti podzimní obloze, a rozsvítil jsem tam svíčku. Její světýlko bylo jako malej majáček vidět ještě dlouho. Ale v dálce přede mnou už mě navigovala světla vesnice, možnost se ohřát v hospůdce u kafe nebo grogu.
Konečně jsem otevřel její dveře a vešel se závanem chladnýho větru dovnitř. A tam, k mýmu překvapení, bylo plno lidí a zádama ke mně dva kluci s kytarama, v maskáčích, bágly opřený o zeď. Ani mě snad nikdo nevnímal, protože všichni byli úplně ponořený do písniček, který ti dva hráli.
Na moje vrznutí dveří hospody se jeden z muzikantů otočil; a z paralelního světa se na mě díval pan Brambůrek.
A mimo oba světy, ten náš a ten druhej, se naše pohledy na moment setkaly.
…
Přeju vám všem zlatý cesty v roce 2016.
p. V., 31.12.2015 21:50