Tělem jí projel první nával bolesti.

Už ho jednou v životě poznala, před dvěma lety, od tý doby nic, až zas teď.

"Jenom klid, zhluboka dejchej, už tam za chvíli budeme," uklidňoval jí hlas od volantu, koneckonců musela mít zavřený oči, protože světla pouličních lamp jí vadily, ještě, že hned vyjeli z městečka a po několika kilometrech mezi zasněženejma polema tma zhoustla, jak kolem silnice stál les. Jo, tady jsou ty nepříjemný hupy, snad to vydržím, táhlo jí hlavou. Přes další návaly je ale ani nezaznamenala.

"To už jsme tady?" podařilo se jí mezi hlubokýma nádechama vypravit z pusy, když najednou stáli před vysvíceným nápisem Poliklinika. "No jasně, neboj, teď už se nemůže nic stat," usmál se a jemně jí směroval k příjmu.

Nemůže se nic stát, nemůže se nic stát, opakovala si jako mantru, zatímco jí měřili tlak a puls, ostatním věcem úplně nerozuměla, nebo nechtěla rozumět, chtěla si jen lehnout a spát, jenže opakující se prudká bolest jí nenechala na pochybách, že teď se rozhodně spát nejde.

"Rychle doktora, kdo má službu, tady už to začíná bejt dost kritický," slyšela za hlavou naléhavej hlas a jinej mu odpovídal, znělo to jako zdálky, ale nemohla se už otočit a podívat, protože modrej kotouč bolesti byl čím dál větší, ale zároveň cejtila, jako by byla už nad její hranicí a dívala se na ní z vejšky. Vždyť to znám, teď si už důverně vzpomínám, není to nic, co nepřežiju a hlavně se nemůže nic stát, letěly myšlenky hlavou.

Hlavně dejchat.

"Tak kde je ten doktor, sakra? Ihned ho sežeňte, rychle!" zaslechla zase ten protivnej ženskej hlas, ale už jí to bylo jedno, hlavně se soustředit na sebe, hlavně v klidu, dejchat a .... kde je ten doktor, vždyť už .........

....

....

Před třiceti devíti lety se narodil pan Vajíčko.

p. V.