Ha ha ha.

A v podstatě bych sem asi víc psát nemusel. V soutěži KántryRádia postoupily kapely, který:

1) hrajou bambilión let

2) bambilión let ZKOUŠEJ

3) a jejich nástrojový obsazení (pečlivě a přesně sehraný a zaranžovaný) je vlastně symfonickej orchestr, ale chybí snad jenom dirigent a triangl.

Prostě: naše šmidlání a tahání za vzduchovej vak zůstává tam, kde má: tj, mezi lidma, v hospůdkách, na vandrech, třeba i v kostele (viz. hraní v Osečné) a tak. Neříkám, že to je nutně blbý. Je to asi jako s modelkama: můžeš na ně čučet v bedně nebo v časáku, ale jednak si jí nevomakáš a jednak je stejně dodělaná různejma počítačema, takže výsledek je vzdálenej pozemskýmu světu. Pokud hrajeme mezi lidma, kterejm se to líbí; pokud dokonce tancujou, zpívaj a vůbec se bavěj - a pokud se bavíme i my, tak to stačí. Ten směr je danej; kdyby jsme ho chtěli změnit, náš přístup ke hraní by musel bejt úplně jinej. A je otázka, jestli bysme to fakt chtěli.

Takže: v rádiu si nás nenaladíte. Ale o to je větší šance, že se potkáme osobně a něco si spolu zamastíme a zařveme.

Pan Vajíčko.

 No, Já bych to zas tak černě neviděl, to, že jsme skončili na jedenáctém místě - bohužel nominovaných bylo jen deset - je velkej úspěch. Trochu (víc) potrénujem, sezpíváme, sehrajem, koupíme si metronom a příští rok to všem natřem, to budou ještě čučet. :-)

Ale ne, jak jsem psal hned po tom nahrávání - je to pro nás zkušenost a my se teď musíme rozhodnout, co dál. Máme vpodstatě dvě možnosti - buď se snažit, aby to fakt bylo lepší a hrát a zkoušet, nebo nad sebou zlomit hůl a pokračovat jen v tom hraní v hospůdkách a na vandrech. Prostě, jak psal pan Vajíčko výš: Je otázka, co bychom fakt chtěli.

Zřejmě nás teda čeká nějakej brejnstormink v Časech nad žejdlíkem.

Pan Brambůrek