Konééééc, konééééc...... jak zpívají Buty.

Je 29.12., mezisvátčí, ale je to jasný: tendle rok se už nic moc nevymyslí, natož udělá. Co bylo, už zůstane nafurt; a co má přijít, o to se musíme posnažit.

Příští rok v březenci bude Yedowce 17. let. To znamená, že už může začít honit holky, trochu popít, na férovku pokecat s rodičema, udělat si řidičák na traktor a malý vozítko, který nejede víc jak 45km/hod a tešit se na plnoletost.

V 17. je člověk většinou plnej ideálů, jak změní svět, jak bude dělat jenom to, co ho baví, je plnej romantiky a ideálů. Letošní, šestnáctiletá Yedowka byla tak trochu EMO - hlavně v druhý půlce roku: zamlklá, uzavřená do sebe, zalezlá v koutě v černejch hadrech a řezající nožejkem do ruky. Tak pevně věřím, že jí ta sedmnáctka otevře, vykopne mezi lidi, na vandry a do hospod a za kytary, prostě tam, kam patří a vždycky patřila, bez ohledu na to, jak se poslední dobou potácela a vlastně ještě pořád potácí, bez ohledu na to, jak některý věci fungujou nebo vlastně nefungujou. Že se jí otevřou oči, vezme smeták, vysmejčí temný zákoutí sebe sama a votevře svoje jediný okýnko, aby se smrad a zatuchlina vyvětraly a nabral se čerstvej vzduch do kamarádství, který by bylo velká škoda prostě jen tak zahodit, nebo nechat skomírat a skomírat, až by uhaslo a odplulo do věčnejch lovišť. Jo, času je málo a míň, všude pruda a stereotyp, ksichty okoukaný, kecy důvěrně známý, názory jinejch lákavý - ale pořád je šance.

Hudba ještě furt hraje. I pauza je hudba - pauza jako nadechnutí se k další sloce. Nadechni se, Yedowko, prosím, a pusť se do toho.

V roce 2012.

Ahoj všem, p. V.