Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ve vysokých horách...

8. 3. 2018

...Chüže vyspěvuje, kdybych měl trochu parafrázovat text Vlasty Redla. Dávám příspěvek do rubriky Hraní, protože jednak jsme sem už dlouho nic nedali, druhak, že to bylo především o hraní.

Už předminulej víkend jsme s panem Brambůrkem zahájili sezónu hodně netradičně, alébrž tady u mě na divokým východě, ve vysokejch horách, který se ale v kontrastu typicky po slovensku jmenujou Malá Fatra.

Na Chatě pod Suchým.

V pátek odpoledne, když jsem vyzved Brambůrka na nádraží a odjel s ním pod Strečno (Nezbudská Lúčka), kde se musí nechat auto, dál už jen po svejch, bylo ještě trochu zataženo a celkem přijatelnejch -6. Volal jsem kamarádovi-muzikantovi, se kterým jsem byl tak domluvenej, že kde je, že bysme eventuálně mohli jít spolu. On že prej ej kousek před náma, tak že jde naproti. Za chvilku volal, že je u našeho auta a kudy jsme šli, když nás nevidí. "Tak u železničního mostu počkejte," a než jsme tam s Brambůrkem došli, stál tam - s autem! Odvezl nás kus, ale pak už se nedá a musí se dvojkou. Vyšli jsme nahoru na chatu - vede tam asfaltka, značená jako cyklostezka, která stoupá pořád do kopce a když už to vypadá, tak se jde ještě do většího kopce :o). Naštěstí to nebylo zledovatělý jako minulej rok, teď to bylo jen zasněžený a sníh byl umrzlej, takže se šlo dobře, pokud si tedy odmyslíme, že kancelářský krysy vezmou bágly, hudební nástroje a jdou dvě hodiny na chatu ve výšce 1070. :o) - ještě dnes mě bolí svaly na nohou, když si na to vzpomenu. Brambůrek byl nadšenej od prvního momentu, ta cesta je fakt krásnou přírodou, pořád lesem, nikde nikdo; a jdeš a jdeš, až přijdeš pod chatu - prvně jí vidíš, když jsi asi 50-100 metrů od ní.
Ve skupince se mnou a Brambůrkem šel můj tchán, manželka a teda foukačkář Peťo. No a protože jsme přišli poslední (čekalo se jen na nás, co se týče muziky), tak jsme hodili věci na pokoj a sešli do restaurace už s kytarami, banjem (Brambůrek se táhnul z Prahy s kytarou a banjem, banjo na chatu vynesl tchán), foukačkama a mým malým bubínkem.
V restauraci už se hrálo - součástí celý party, která na chatu šla, byla totiž skupina asi 8 chlapů a jejich manželek z Košic - mezi nimi jeden kytarista a jeden cajonista (!!). Dopředu jsem věděl, že tam budou - a čekal jsem (a bylo mi to tak i řečeno), že to jsou fakt dobrý hráči. No - nebyli špatný, ale technicky a hlasově nebyli až tak dobrý: kytarista neuměl tolik rytmicky sladit kytaru a zpěv, cajonista do toho bušil, jak se mu chtělo....sranda byla, že když jsme přišli, tak zrovna hráli Kameloty (!), tak jsme se s Brambůrkem na sebe jen tak usmáli; a po Kamelotech se pustili do But, ale nehráli je zas tak objevně. V pauze nás foukačkář Peťo představil; tak jsem je pochválil, že hrají Buty a že to je moje zamilovaná muzika - a košickej kytarista na mě, že schválně, jestli znám toto: a spustil "Jedno pivo" - a když jsem mu dokázal, že "Jedno pivo" znám, bylo už jasno. :o)
Hráli jsme potom všichni pěkně dohromady, repertoár klasický country a folk, abychom se sladili - a aby všichni muzikanti znali.
Jasně, že foukačkář Peťo byl hvězda se svojí harmonikou - ale hlavní slovo jsme měli s Brambůrkem, a přiznám se, že jsem to očekával, respektive bylo to jasný ještě před tím, než jsme na chatu přišli (jak mi pan Brambůrek pošeptal :o)))
 
Všichni (i návštěvníci mimo naší partu) byli moc překvapený a spokojený (jasně, že se mě a Brambůrka ptali, že kde hrajeme, jakou máme kapelu).
Kamarád a kapelník Miro už nemohl poslouchat, jak nedobře buší týpek na cajon, a začal vysvětlovat, co a jak má hrát (fakt je, že ten kluk nehrál úplně špatně, ale byl na tom s rytmem jako jeho kamarád-kytarista: složitější rytmy už byl problém). Cajon zůstal opuštěný a pan Brambůrek do mě hučel, že ať si ho vezmu a prej ať ukážu všem, jak se na cajon hraje - tak jsem chvíli hrál na cajon. :o)
Asi v půl jedenácté restauraci zavřeli, tak jsme šli hrát na pokoj. Při jubilejní třetí návštěvě provozní Daniely, ať už toho necháme, jsme toho nechali, chvíli pokecali a šli spát.
 
V sobotu ráno jsme měli naplánovanou túru. U snídaně jsme se dozvěděli, že za a) je část cesty zavřená kvůli lavinám a za b) někdo objednal paňáky. A konec. Jedno pivo, druhý pivo, paňáky....a už se sedělo, kecalo a to si beru na sebe, že já jsem měl vstát a zavelet k odchodu, jenže já jsem měl asi čtyři piva a pět paňáků a to byl konec. Toto pití + další paňáky z placatky venku mě rozbilo a jak jsem psal, z túry byl nakonec asi kilometrovej výstup k iglú, který tam někdo na trase udělal, kilometrovej sestup na chatu a 1,5 hodiny spaní na pokoji (já+Brambůrek+tchán+ještě jeden kamarád). Po probuzení paňák na srovnání červů v hlavě a vzhůru do restaurace na hraní. O výpravách na Chatu pod Suchým (mimochodem - toto byl jubilejní 40. výšlap party) se traduje, že sobotní večery jsou už slabý, často se nehraje a jen se přežívá po páteční smršti.
No myslím, že především Yedowka se zasloužila o sobotní večer, kdy celá chata stála na nohou (i na stolech), tancovalo se, zpívalo, pilo - no vlastně chlastalo; a tentokrát nás už lidi nechválili, ale vynášeli do nebes, včetně personálu. Začátek hraní byl ještě takovej(opět) country a folk, aby si zahráli všichni, ale jak muzikanti odpadali a lidi víc pařili, tak jsme hráli i odrhovačky jako Mašinku, hospodský sprostonárodní polky (Ta slepička kropenatá, Hospůdko malá, Ku Praze uhání vlak....) a když už jsme vlastně s Brambůrkem  zbyli sami (jen ten košickej kytarista se držel a ještě jeden chlapík - Uli, prej ostravskej tremp a horal, takovej správnej živel), přešli jsme na Olympiky, na Křesťana, bigbít....ten košičan se dobře držel (a pak si moc pochvaloval, že takhle si ještě s nikým nezahrál). Dali jsme i kolečko slovenskejch - Mullera, lidovky....no a nakonec jsme dali Pink Floydy a nějaký anglický (velkej ohlas především u mladejch návštěvníků chaty) a já si zas na chvíli vzal cajon a prej jsem hrál ještě líp, než v pátek (je třeba se pochválit, ne?)
Ještě jsme zahráli pro personál Kabáty a Nohavicu a restaurace zavřela - a všichni, že prej zahrajeme jednu rozlučkovou na chodbě.Takže chodba, skupina lidí sedí a Yedowka hraje.....nebyla to jedna rozlučková, ale celej set a opět nás přišla rozehnat provozní. Přemístili jsme se na chvíli do místnosti hned za vstupníma dveřma, kde byla sice dobrá akustika, ale zima; cosi jsme ještě zabrnkali, ale pak už konec.
Poseděli jsme na pokoji (už jen chlapi) a někdy v 2:30 šli spát.
Neděle ráno - obsluha nás vyzvala, ať na konec zahrajeme Sbohem, galánečko - a to byl vlastně konec. Popřál jsem panu Brambůrkovi k narozeninám, což samozřejmě vyvolalo vlnu gratulací - a sbalit, sejít dolů (což bylo horší, než jít nahoru) a domů.
​Doufám, že parta a obsluha chaty na tenhle víkend budou ještě dlouho vzpomínat.