Hráli jsme v pěkným chlívku. A to dokonce s velkým Ch. A dvakrát, Bohušu, dvakrát!

Ne - opravdu nejsem v obláčku konopnýho dýmu. Celá anabáze hraní u dědy Tomáše vypadala tak, že nejdřív jsme měli hrát v hospodě ve Světlé (obecní bál, sorry kluci, ozvěte se!), pak v hospodě Čertova zeď ve Smržově (pardon, máme tu kouzelníka a nechceme to pak tříštit nějakým kántry).  Páteční večer před náma a jak propadáme trudnomyslnosti, děda Tomáš povídá: "Pojďme do Chlívku a něco vymyslíme!" Chlívek je polosoukromá hospůdka, vyrobená z opravdovýho chlívku. Ač se snažili moc, tak stejně je drobátečko ještě cítit odér původních obyvatel. Ale to fakt neva. Chlívek je maličkej - dva delší stolky s jednoduchejma lavičkama. Malej bárek s pípkou a kamínka, který dělaj teplíčko.

 - - Koukám, že to píšu jako kdybych byl teplíčko a přitom jsem Vajíčko.

Malej zádrhel byl, že jsme se v pátek k návštěvě rozhoupali až v půl jedenáctý. Ale klika - lidi akorát chtěli odejít domu a prd - my jsme s sebou vzali nástroje a tak jsme odchod prodloužili asi do třetí do rána. :o) Dobré to bylo, byli jsme oceněný několika Becherama (a pivama), dokonce se tancovalo.

Sobota - klasický vstání z mrtvejch, snídaně, pokec, vejlet do Vlčetína, obídek, návštěva cukrárny kvůli ženskejm, véča a hurá - do Chlívku. Tentokrát s kytarou dvanáctkou a basou. Lidí bylo ještě víc, než v pátek (což bylo neuvěřitelný, kam se to tam vešlo), taky se tančilo, jeden chlapík odcházel asi hodinu (bundu na sobě, pořád se loučil, pak jsme zase něco zahráli, co ho donutilo si sednout, pak zase vstal a loučil se, zase si sednul...), některý lidi byly moc pěkný a bylo to pěkný hraní, pěkný. Možná jsme uzavřeli další mjuzikfrojndšaft.

Děda Tomáš byl moc pyšnej a rád. I my jsme byli rádi. Tak to má totiž bejt. No ne? :o)

P. V.